Trnitá cesta do Kourou (1): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky?

Je všeobecně známo, že pro Sovětský svaz znamenala kosmonautika nástroj prezentace a propagandy. Když tedy kromě supervelmocí projevily kosmické ambice i další země, vsadil SSSR na „raketovou politiku“. V rámci soupeření se Spojenými státy nechtěl, aby jeho rival vynášel – na komerční či jiné bázi – všechny družice. Proto začal nabízet své nosiče zájemcům.

V letech 1972–1977 tak mohla francouzská kosmická agentura CNES použít pro své satelity sovětské rakety Molnija a Kosmos. Roku 1979 dostala dokonce ESA nabídku vypustit družici Marecs na nosiči Proton, ale nepřijala ji. V té době se také vnímání letů do vesmíru měnilo: Z velkorysé politické spolupráce se pomalu stával byznys a na raketách se najednou dalo vydělat. Své nosiče dávaly k dispozici americké firmy a na trh razantně vstoupila evropská společnost Arianespace. SSSR pochopil, že by pro něj mohla kosmická technika znamenat cenný zdroj deviz, kterých neměl nikdy dost. V roce 1983 nabídl firmě Inmarsat vynesení družice pomocí Protonu za 24 milionů dolarů a po odmítnutí slevil na polovinu. Opět však neuspěl.

Kontrolovat je nebudeme

Sovětský svaz sužovaný hospodářskými problémy potřeboval peníze jako sůl, a tak začal na všechny strany nabízet rakety o 20–50 % levněji než západní konkurence. Byl si také dobře vědom své „důvěryhodnosti“: Společnost Glavkosmos, jež dostala komercionalizaci domácí kosmonautiky na starosti, tudíž opakovaně ujišťovala, že „družice nebudou podrobeny inspekci“. A že zástupci výrobce či objednatele mohou být u svého zařízení po celou cestu na kosmodrom, během příprav a až do poslední chvíle před startem.

V roce 1986 učinili Sověti nabídku firmě Eutelsat a o rok později Indonésii. Při objednávce na vynesení družice Palapa B2R dokonce slibovali jako bonus let indonéského kosmonauta na Mir. Teprve v roce 1987 však uzavřeli kontrakt s výrobcem Hughes na vypuštění telekomunikačního satelitu HS-393 pro nejmenovaného operátora a o dva roky později smlouvu s Energetic Satellite Corp. na osm družic Sat/Track. Ani jeden ze startů se ovšem neuskutečnil, neboť se na vývoz satelitů nepodařilo získat odpovídající licence. Prvním sovětským komerčním zákazníkem se nakonec stala Indie, jež si nechala v březnu 1988 vynést satelit IRS-1A na raketě Vostok za 15,8 milionu dolarů.

Menší sestřička Ariane

Ariane představovala od začátku nesmírně úspěšný projekt. Jako první nosič světa narušila americký monopol na komerční dopravu do vesmíru a firma Arianespace s ní na přelomu milénia získala zhruba dvoutřetinový podíl na trhu! Od počátku vývoje se přitom uvažovalo o jejím doplnění menší raketou, která by využila druhý i třetí stupeň z Ariane 1 a k nim by přibyl nový, třetí. Projekt však nikdy neopustil rýsovací prkna konstruktérů, stejně jako návrh Marianne – mini Ariane – z druhé poloviny 80. let: Jako s prvním a druhým stupněm se pro ni počítalo s dvojicí pomocných motorů PAL alias Propulseur d’Appoint à Liquides na kapalné pohonné látky z Ariane 4 postavených na sebe, přičemž by je opět doplnil nový, třetí.

Když pak byla ve vývoji modernější Ariane 5, ukázal se vznik kompletní evropské flotily raket jako nezbytnost. „Pětka“ byla totiž příliš silná, s nosností asi 20 tun na nízkou dráhu. Jenže ESA neměla peníze: Vyvíjela totiž i raketoplán Hermes a financovala svůj podíl na Mezinárodní vesmírné stanici. Francie prosazovala nosič ACL neboli Ariane Complementary Launcher, který by jako základ využíval pomocný motor z „pětky“. Itálie naopak nabízela raketu Vega, jež by s programem Ariane neměla prakticky nic společného. Ani jedna země však nechtěla či nemohla vývoj financovat výhradně ve vlastní režii – a ESA byla opatrná. 
Ariane 4 i 5 pak v 90. letech utržily jednu velmi tvrdou ránu: Na první pohled trhu bezkonkurenčně kralovaly, „jízdní řád“ měly plný na několik roků dopředu, ale – ze zakázek na vytvoření mega­konstelací družic jako Iridium, Globalstar či Orbcomm nezískaly ani jednu. (Pomiňme, že megakonstelace poněkud předběhly dobu a díky systémům jako Kuiper, OneWeb nebo Starlink jim patří až dnešek.) Společnost Arianespace si tehdy uvědomila, že má flotilu zaměřenou prakticky jen na geostacionární družice.

Poprvé ve hře

Podtrženo a sečteno, Evropa potřebovala novou raketu, ale neměla na ni peníze. Jako řešení se nabízelo poohlédnout se v zahraničí, a v roce 1994 tak CNES vypracovala projekt nosiče Irene. Z ruského Sojuzu si měl vzít první dva stupně (oněch pět bloků spřažených do jednoho svazku), které by doplnil „horní kompozit“ – nově vyvinutý evropský stupeň, byť využívající ruské motory S5.92, s aero­dynamickým krytem. Irene mohla vynášet družice dálkového průzkumu třídy SPOT, tedy 2 500 kg na heliosynchronní dráhu ve výšce 800 km, nebo satelity mega­konstelací, tzn. šest Globalstarů na dráhu ve výšce 1 400 km. CNES tehdy doporučila vybudovat startovací rampy v Kourou.

Projekt vyzněl do ztracena, ale myšlenka byla na světě. Situace se navíc měnila: Na trh přišly třeba čínské rakety a z hlediska megakonstelací byly komerčně úspěšnější než evropské. Sojuz coby levný a spolehlivý nosič přitom poutal pozornost – americký McDonnell Douglas jej chtěl přinést do Spojených států a italská Alenia Spazio o něm zas uvažovala jako o „národní raketě“ na vlastním kosmo­dromu, zřejmě na území některé africké země.

Hledá se kosmodrom

Obrovský zájem dostat Sojuz za hranice měli i Rusové. Bajkonur se po rozpadu Sovětského svazu ocitnul na území nezávislého Kazachstánu a jeho budoucnost byla nejistá. Rusku zůstal jen Pleseck, s omezenými azimuty vypouštění. Navíc měly domácí kosmodromy historicky problém s geografickou polohou (viz Kourou versus Bajkonur).

Už v říjnu 1986 proto můžeme najít první zmínky o snaze SSSR vybudovat kosmodrom mimo vlastní území – na australském mysu York, na 12,21° jižní šířky. Měly odtud létat Protony, poté se uvažovalo o Zenitech, ale nakonec byly plány opuštěny. Počátkem 90. let však myšlenka ožila a probíhala jednání s Indií, Evropou, Brazílií, Indonésií či Kanadou. Později vstoupila do hry i Papua Nová Guinea, a dokonce se hovořilo o startech Protonů z mysu Canaveral! V dubnu 1996 podepsalo Rusko s Kazachstánem dohodu upravující využití Bajkonuru, čímž klesla nervozita v ruských kruzích ohledně možné nedostupnosti zmíněné klíčové základny. Hledání zahraniční varianty však pokračovalo.

Raketa pro Kourou

Na druhé straně existovala také snaha Evropy dostat mimoevropské rakety do Kourou. Výše jsme popsali, že ESA dlouho neměla finance ani kapacity na vývoj kompletní flotily ve složení lehký–střední–těžký nosič. V roce 1989 se uskutečnila jednání s americkou firmou General Dynamics o možnosti postavit v Jižní Americe rampu pro Atlas IIAS. Později byla ve hře Delta II od výrobce McDonnell Douglas. Rusko nabízelo rakety Proton, Cyklon či Start. A zájem projevil rovněž Izrael: Společnost IAI chtěla v Kourou vybudovat rampu pro komerční verzi svých Šavitů pojmenovanou Next.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů? 

V únoru 1997 Arianespace rozhodla, že se kosmodrom může otevřít novým nosičům, ale jen těm, jež nebudou přímo konkurovat Ariane. O měsíc později oznámila, že po Ariane 4 přebuduje rampu ELA-2 na vypouštění ukrajinských Cyklonů-3K. Ukrajina však nedokázala svoji část investice zajistit, a ze záměru tak sešlo.

Dokončení: Trnitá cesta do Kourou (2): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky? (vychází v neděli 11. června)