Triumf slečny Laty: Kdo byla jediná žena, která vyhrála Velkou pardubickou?

Minulý víkend se opět běžel nejslavnější a také nejnáročnější český dostih – Velká pardubická steeplechase. Ve všech dosavadních 128 ročnících se na hřbetech vítězných koní vezli muži. Výjimkou se stal rok 1937, kdy poprvé a zatím naposled vyhrála žena – Marie Immaculata Brandisová neboli jednoduše Lata. Od té doby ji mohlo napodobit celkem šest jezdkyň, žádná se však na první příčku neprobojovala: Nejúspěšnější byla v 60. letech Eva Palyzová, která dojela dvakrát druhá. Fakt, že ani současná éra zmíněného sportu nepřeje početnějšímu zástupu vítězek, jen podtrhuje neobvyklost výkonu Brandisové – v jejím světě bylo totiž netradiční mezi muže vůbec vstoupit, natož je porazit. 

Co není zakázáno, je povoleno

S nápadem změřit jezdecké dovednosti se zkušenými kavalíry přišel Latin vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský, který na rodinném zámku pečoval o chov plemene tohoto hraběcího rodu. Jednalo se o odvážnou myšlenku, neboť jezdecký sport se v té době považoval za něco zcela nevhodného pro něžné pohlaví. A Velká pardubická v minulosti už opakovaně prokázala, jak nebezpečná může být i pro ostřílené muže. 

Není tedy divu, že jakmile se o Latině plánované účasti doslechli ostatní přihlášení, podali rozhořčený protest k Československému Jockey Clubu. V jeho čele byl ovšem právě Kinský, takže stížnosti spadly pod stůl. A aby si své rozhodnutí stát za sestřenkou ještě pojistil, nechal si zaslat oficiální povolení od britského Královského Jockey Clubu. Jeho zástupci mu odpověděli dopisem, v němž uvedli: „Není-li účast ženy v tomto závodě výslovně zakázána, pak nevidíme důvod, proč by startovat nemohla.“ 

Ze sedla a zpátky

Navzdory kritice, pohrdání i obavám tak odvážná mladá aristokratka skutečně jako první žena v historii zamířila roku 1927 na start. Pokud však Zdenko očekával, že Lata soupeřům vytře zrak, musel si zatím nechat zajít chuť. Ze třinácti startujících dojela na klisně Nevěstě jako poslední. O neúspěchu však hovořit nelze, neboť během závodu spadla na obávaném Taxisově příkopu – přesto se vyškrábala zpět do sedla a pokračovala dál. 

Ačkoliv proťala cílovou pásku jako poslední, na závodění nezanevřela a během následujících deseti let vynechala pouhé tři ročníky slavného dostihu: Trať pokaždé zvládla celou a nikdy neskončila na horším než pátém místě. Mohlo ji tak mrzet snad jen to, že ji v hledišti už nevidí její otec, hrabě Leopold Brandis, který zemřel roku 1928. Jemu totiž vděčila za jezdeckou vášeň, jež jí přinesla slávu. 

Leopold vedl k lásce ke koním všechny své děti. Lata spolu se svým dvojčetem Marií Kristýnou a dalšími sedmi sourozenci vyrůstala na rodinném zámečku v Řitce u Prahy. A když děti dospívaly, starousedlíkům se den co den naskýtal pohled na houf hraběcích potomků cválajících směrem k Velké Chuchli, kde se roku 1906 otevřel nový dostihový stadion. 

Norma to dokáže

Ke svému triumfu si Lata nemohla vybrat lepší čas: Atmosféra v předvečer druhé světové války jiskřila napětím a nepřátelstvím zejména vůči německým závodníkům, kteří v předchozích šesti ročnících zvítězili celkem pětkrát a také v roce 1937 patřili k favoritům. Na pravidelnou účast Laty Brandisové si organizátoři již zřejmě zvykli. Přestože však byla zkušenou jezdkyní, s jejím vítězstvím nepočítal nejspíš nikdo ze zhruba čtyřicetitisícového davu, který se toho dne u pardubického závodiště sešel. Nejvíc se sázelo na favority v německých barvách: vítěze předchozích dvou klání Herolda vedeného Oskarem Lengnikem, případně Quixii v sedle s obávaným Willibaldem Schlagbaumem. 

Česká jezdkyně v červenobílém dresu mezi nimi působila jako zjevení. Z tribun byla nepřehlédnutelná nejen díky výrazným pruhům svého trikotu, ale také zásluhou klisny Normy, jež se narodila s ojedinělým světlým zbarvením typu isabela. V Pardubicích ji Lata poprvé sedlala v roce 1933 a o čtyři roky později trvala na tom, že chce dát oblíbenému koni další šanci – přestože ji Zdenko už plánoval poslat „do důchodu“ a zařadit do chovu. V předchozím ročníku, který Lata vynechala, skončila Norma s italským žokejem Pogliagou pátá a pro rok 1937 ji Kinský zamýšlel nahradit Čibukem. Lata se však proti jeho záměru postavila: Byla si – zřejmě už jako jediná – jistá, že Norma dokáže vyhrát. A měla pravdu.

Ať žije naše slečna!

Z patnácti startujících koní jich závod dokončilo deset. Když Norma prolétla cílovou rovinkou jako první a o celých sedm délek za sebou nechala i zkušenější favority, vybuchl dav nadšením, jež nebralo konce. Svým triumfem Lata nejen dokázala, že mohou ženy soupeřit s žokeji, ale především vzedmula v českém národě gigantickou vlnu soudržnosti. Podle dobových novinových článků kráčeli skandující diváci v průvodu Pardubicemi a provolávali slávu „naší slečně“. 

Právě na tyto okamžiky Lata později vzpomínala snad ještě raději než na průběh samotného závodu, který tentokrát absolvovala zcela čistě a bez pádu. „To pro mě byla nejlepší odměna,“ popsala v jednom z rozhovorů – dokonce větší než výhra ve výši 108 tisíc tehdejších korun. O slavném vítězství psaly noviny po celé Evropě a Lata pak ještě dlouho dostávala od fanoušků stovky dopisů. 

Hořký konec kariéry

Ačkoliv chtěla své jezdecké umění dál rozvíjet, druhá světová válka její plány zmařila. Když se pak v roce 1946 konečně uskutečnil další ročník Velké pardubické, stárnoucí jezdkyně už nedokázala na své předchozí úspěchy navázat. Poprvé v kariéře závod nedojela a skončila zraněná po pádu. Tehdy však již měla docela jiné starosti: Nacisté převedli veškerý majetek rodu Brandisů pod nucenou správu, neboť se Lata a její rodina přihlásili k českému původu. Po komunistickém převratu v roce 1948 jim pak stát všechno znárodnil. 

TIP: První turistka Evropy: Celia Fiennesová zvládla na koni nepřekonatelnou vzdálenost

Definitivní tečku za Latinou jezdeckou kariérou učinil roku 1949, v jejích 51 letech, hrůzný pád na Hadím příkopu při pardubickém Memoriálu Kinského, načež až do smrti chodila o holi. Závěr života strávila v invalidním důchodu a měsíčně od státu dostávala tři sta korun. Ze zámečku v Řitce se spolu se sestrami Kristýnou a Janou musely na příkaz komunistické vlády vystěhovat do tzv. Kadláčkovy chaty u nedalekého Bojova, kde nebyla elektřina ani voda. Lata tam zůstala až do Kristýniny smrti, poté už ji doma nic nedrželo a dovolila synovci Ernstu Haanovi, aby ji odvezl k sobě do Rakouska. Tam pak v nedožitých 86 letech podlehla zápalu plic.