Transportér Bren Carrier: Malý, ale houževnatý pomocník

Transportéry Bren Carrier (dalšími názvy Universal Carrier, B/U Carrier či Carrier) nasadil poprvé ve větším měřítku do bojů Britský expediční sbor ve Francii roku 1940, jenže s nevalnými výsledky. Úspěšněji se tato vozidla projevila v severní Africe při bojích s jednotkami Osy postupujícími k Suezskému průplavu. Obratné carriery tvořily neodmyslitelnou součást ozbrojených sil britského Commonwealthu, především australských a novozélandských oddílů.

Spojenci na Blízkém východě nedisponovali zejména v počátcích bojů odpovídající technikou, což vedlo k řadě úprav, které vojáci prováděli improvizovaně vlastními silami přímo v terénu. Díky tomu vznikla téměř nepřehledná řada modifikací carrierů. Úkoly kladené na malé transportéry sice často převyšovaly jejich možnosti, přetížené stroje ale překvapovaly v akcích svou odolností – nejlepší uplatnění nacházela tato hbitá pásová vozidla v průzkumných jednotkách.

Zrození „dělníka války“

Počátky Bren Carrieru sahají už do roku 1927, kdy automobiloví a vojenští konstruktéři John Valentine Carden (1892–1935) a Vivian Lloyd (1894–1972) představili svůj dvoumístný tančík Carden-Loyd Mk.VI. Posloužil k mnoha testům, z nichž vzešly dvě vývojové větve – první směřovala ke konstrukci lehkých tanků (nepříliš úspěšných), druhá k lehkým obrněným transportérům, pozdějším carrierům. První transportéry zařadila britská armáda do výzbroje v roce 1935, o rok později vznikly tři modifikace:

Bren Carrier vyzbrojený lehkým kulometem Bren ráže .303 (7,7 mm) pro pěší jednotky, Scout Carrier pro průzkumné jednotky a Cavalry Carrier pro mechanizované jezdectvo. Vozidla všech tří variant se dostala k vojskům už před vypuknutím druhé světové války. Na základě prvních zkušeností z nasazení carrierů ve Francii i severní Africe rezignovalo britské velení na takto specializované rozdělení. Pro maximální zjednodušení výroby a zásobování jednotek novými vozidly se ostrovní říše rozhodla vybavit vojska jedním základním typem transportéru, jenž by umožnil jednoduchou adaptaci k plnění rozličných bojových úkolů.

V roce 1939 tak Britové zařadili pod názvem Universal Carrier do výzbroje nový typ, konstrukčně vycházející z Bren Carrieru. Prvních 2 275 kusů nového vozidla objednala armáda Jejího Veličenstva 1. dubna 1939, po vypuknutí války ale požadavky rozšířila, takže počet dodaných kusů první verze Mk.I dosáhl čísla 6 600 (1942). V témže roce zavedli Britové vylepšenou verzi Mk.II, jejíž produkce činila kolem 11 000 kusů. Při zahájení výroby také padl návrh, aby se tehdy rozpracované Bren a Scout Carriery dokončily jako varianta Universal.

Přednost ale nakonec dostala myšlenka postavit zcela nová vozidla. Všechny carriery vyráběné od roku 1944, včetně většiny modifikací, pak obdržely i tažné zařízení zvané Stacey, umožňující připojení protitankového kanónu. Do produkce carrieru se kromě Británie zapojila také Austrálie, Nový Zéland a především Kanada, kde vzniklo na 30 000 vozidel.

Výroba probíhala až do roku 1945, přičemž v zemi původu, tedy v Británii, vyprodukovaly továrny přes 57 000 kusů, dalších asi 55 000 vyrobily na základě poskytnuté licence firmy v USA, Kanadě, Austrálii a Novém Zélandu. Celkový počet zhotovených carrierů ve všech variantách přesahující 110 000 kusů řadí tento transportér k nejrozšířenějším vozidlům druhé světové války. Na základě carrieru vznikly za války, především v USA a Kanadě, „sesterské“ transportéry známé jako Windsor Carrier, Lloyd Carrier či T-16.

Bren Carrier zblízka

Konstrukčně se jedná o lehký obrněný transportér s pásovým podvozkem tvořeným na každé straně hnacím kolem (vzadu), napínací kladkou (vpředu), vodicí kladkou a třemi pojezdovými koly. Vnitřní členění carrieru zahrnovalo přední prostor řidiče a střelce, motor prostor a převodovku chráněnou pancéřovaným krytem. Ten procházel středem lehce pancéřované otevřené korby, kterou rozděloval na dva obdélníkové prostory pro maximálně 5 členů osádky, podle konkrétního provedení vozidla. Původně nýtovanou korbu u první verze Carrieru (Mk.I) nahradila počínaje verzí Mk.II korba svařovaná.

Řidič obrněnce seděl v souladu se zvyklostmi zemí Commonwealthu vpravo, vedle něj měl své místo střelec obsluhující hlavní zbraň, zpravidla lehký kulomet Bren ráže .303. Některá vozidla vezla 14mm protitankovou pušku Boys nebo vodou chlazený kulomet MMG Vickers ráže .303. Při použití jiné zbraně v předním střelišti se lehký bren zpravidla lafetoval na korbu vozidla.

Výzbroj carrierů si bojující vojska doplňovala dle svých potřeb a dostupných zbraní – na různých bojištích se pak dalo narazit na transportéry vyzbrojené též americkými lehkými kulomety BAR 1918 ráže .30 nebo velkorážovými M2 Browning ráže .50, oblibě se těšily i kořistní německé 7,62mm kulomety MG 34 a MG 42. Protitankové pušky Boys po prvních setkáních s tanky, na něž průbojnost jejich munice nestačila, nahrazovaly v carrierech jiné protitankové zbraně – britské PIAT či americké bazooky.

LEŠANSKÝ WINDSOR

• Motor: zážehový „V“ osmiválec Ford, obsah 3 917 cm³, výkon 63 kW
• Převodovka: čtyřstupňová + zpátečka
• Přídavná převodovka:  dvoustupňová
• Rozměry (d × š × v):   4 369 × 2 108 × 2 032 mm
• Hmotnost: 4 241 kg
• Osádka: řidič, střelec a čtyři vojáci

Zvolená výzbroj a další náklad ovlivňovaly jízdní výkony, takže maximální rychlost na silnici se pohybovala od 48 do 51 km/h, dojezd na silnici 250–260 km. Carrier dokázal překonat hloubku 0,5 m. Síla pancéřování se lišila od 7 do 12 mm podle toho, o jak exponované místo šlo. Slabé pancéřování chránilo osádku před běžně používanou pěchotní municí, nikoli však v případě intenzivního ostřelování z větší blízkosti nebo při použití průbojné munice. Nevýhodu samozřejmě představoval fakt, že celé vozidlo zůstávalo shora otevřené, což při bojových situacích ohrožovalo nekrytou osádku.