Tragédie českého venkova: O kolektivizaci českého venkova promlouvají dobové dopisy
Političtí předáci ještě po únoru 1948 tvrdili, že „u nás kolchozy nebudou“. O tři roky později se venkov začal měnit. Co se odehrávalo na vesnicích i v hlavách rolníků? Unikátní pohled nabízejí zprávy pracovníků ministerstva vnitra, sestavené z tajně otevírané soukromé korespondence.
Rozorávání mezí, společné žně a usměvavé traktoristky, ale také tuční sedláci vykořisťující bezzemky a sabotující budování socialismu. Takto černobíle zobrazovala komunistická propaganda československý venkov v dobách kolektivizace. Co se ale odehrávalo na vesnicích i v hlavách rolníků ve skutečnosti? K „hlasům zdola“ se lze přiblížit pomocí unikátního pramene – zpráv pracovníků ministerstva vnitra sestavených z tajně otevírané soukromé korespondence.
Kolchozy prý nebudou
Na konci padesátých let měl za sebou český a slovenský venkov již téměř deset let nelítostných bojů o zítřek. A přitom po skončení druhé světové války vypadalo vše tak optimisticky. Majetek konfiskovaný Němcům či kolaborantům byl prostřednictvím komunisty řízeného ministerstva zemědělství rozdáván v rámci pozemkové reformy bezzemkům a malým rolníkům.
Zemědělská politika KSČ byla ještě v prvních měsících po převzetí moci v únoru 1948 postavena na prohlášeních, že „u nás kolchozy nebudou“ a že „půda patří těm, kdo na ní pracují“. Jenže už na podzim 1948 byla přijata teze o „zostřování třídního boje“, vesnice měly být co nejrychleji „socializovány“, soukromé hospodaření nahrazeno kolektivním a rolníci museli vstupovat do jednotných zemědělských družstev (JZD). Nešlo však o známá předválečná svépomocná družstva, ale o napodobeniny kolchozů, které postupně přecházely pod plnou správu státu.
Sedláci, hospodařící na svých statcích po generacích předků, ale i menší rolníci, těšící se z poválečných přídělů půdy, však o něčem takovém nechtěli ani slyšet, členy KSČ nevyjímaje. Proti odpůrcům kolektivizace nasadily mocenské složky všechny prostředky, včetně hrdelních procesů a posílání do táborů nucených prací, na agitátory se dokonce střílelo. Jen od srpna 1950 do března 1951 bylo za pomoci speciálních trestních komisí odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců za neplnění dodávek a sabotáž!
„Socializace“ vesnice
V rámci takzvané Akce K (1951–1954) se StB zaměřila na velké a vlivné sedláky s výměry půdy nad 20 hektarů a později i méně, tedy na „vesnické boháče“ neboli „kulaky“ (slovo převzaté z ruštiny, v níž znamená pěst). „Rozkulačení“, které bylo třídním bojem, znamenalo především konfiskaci většiny majetku a vysídlení za hranice okresu, často z hodiny na hodinu. Připomínalo protektorátní opatření proti Židům a poválečná proti českým Němcům. Vyskytly se i případy sedláků, kteří se raději v rodových statcích oběsili.
V březnu 1953 zemřeli Stalin i Gottwald a krátce nato nový československý prezident Antonín Zápotocký veřejně kritizoval násilnou kolektivizaci. Zdálo se, že trvalý tlak na rolníky poleví. Avšak na rozdíl od Polska či Maďarska byla u nás válka proti vesnici již v roce 1955 rozpoutána nanovo. Začalo poslední a rozhodující dějství tragédie tradičního venkova, během něhož byl zlomen odpor takřka všech zemědělců. Na konečném vítězství státní moci se aktivně podíleli samotní členové venkovských komunit, sousedé, kteří psali drtivé posudky, udávali či rozkrádali opouštěné majetky.
A právě na venkov v letech 1957–1958 nás zavedou zprávy o „socializaci vesnice“ vypracované ministerstvem vnitra na základě takzvané prověrky korespondence, jež byly určeny pouze nejvyššímu vedení KSČ. Pracovníci vnitra otevírali ohromné množství korespondence, jen za srpen 1958 prošli 319 665 listovních zásilek, a vypisovali z ní informace, které pomáhaly členům politbyra porozumět myšlení rolníků a následně podnikat kroky lépe odpovídající poměrům na vesnicích. Dnes představují přesvědčivý a výjimečný zdroj veřejného mínění na venkově. Pisatelé dopisů byli většinou doposud soukromě hospodařící zemědělci nebo čerství družstevníci, a tak není divu, že se nejčastěji zmiňovali o obnoveném náboru do JZD. Ačkoliv se objevovala i kladná vyjádření, ta negativní dominovala.
Bezmoc a zoufalství
„Při náboru nebylo krveprolévání, ale mnoho slzyprolévání,“ psal jeden rolník z Plzeňska. A bylo proč. Ministerští úředníci zaznamenali tyto nejčastější formy nátlaku a represivních opatření: předepisování nadměrných dodávek, udílení vysokých pokut za jejich nesplnění nebo nedodržení osevních ploch, propuštění z práce či vylučování rodinných příslušníků ze škol, odebírání důchodů, konfiskace majetku a vystěhování, přidělování horších a vzdálenější polí.
Selka z Bechyně psala synovi: „Takový teror snad ještě v dějinách nebyl. To, co nám dělali Němci, jsme chápali, protože to byl nepřítel, ale toto jsou naši lidé [...]. Už jsme z toho celí blázni, jsou tady ti pochopové od středy, rozhlas řve v jednom kuse, volají tam jednoho po druhém a to několikráte, to víš, on se každý zdráhá to hned podepsat, tak ho tam volají stále, až podepíše, jinak hned vystěhovat.“
„Dobrovolný nábor“ do družstev byl přirovnáván ke spiknutí světového rudého židovstva proti křesťanstvu a naplnění biblických proroctví, nebo dokonce k pobělohorským konfiskacím. Tlak mohl mít i více nepřímou podobu. Rolníci byli třeba zesměšňováni místním rozhlasem za to, co při náborech v zasedacích místnostech říkali. Vstup do družstva byl vysvobozením od šikany, zastrašování i pokut za někdy smyšlené neplnění dodávek. Rolníci si ho vykládali jako dějinnou nutnost („družstvo voní jako krchov, žádnému se tam nechce, ale všichni tam musí“), ale také jako konec dřiny pro sedláky, jak psala rolnice Berta Síčová z Kratonoh v hradeckém kraji: „Tak už jsme v družstvu, už jsem to podepsala, ať už máme pokoj. No já myslím, že pro nás to bude vysvobození od těch kluků selskej [...], to víte, oni choděj jak zmoklé slepice, to na ně také došlo, ne jenom tržit a hrabat koruny. [...]. Co jsem se nadřela a tak když budu zdravá, budu moci dělat, takže přeci něco budu mít.“
Všemi prostředky
Silně působilo i přemlouvání ze strany dětí či příbuzných, žijících ve městech a pracujících v továrnách. Hlavně mladí a muži raději odešli do lépe placeného průmyslu, neboť v družstvech „len somári robia“. Mladá studentka psala z Pardubic tatínkovi do Uhelné Příbrami u Chotěboře: „[...] tak už se proti tomu nestav, protože mne by odsud vyhodili, jak to dělají všude.“
Zaměstnanci Svitu Gottwaldov dostali mimořádnou čtrnáctidenní dovolenou, aby odjeli přesvědčit své rodiče ke vstupu do JZD, jinak jim hrozil vyhazov. Někteří blízcí však radili nepodepisovat! Hlasy odporu proti družstvům živily naděje na brzký ekonomický krach komunismu či „dekolektivizace“ v Polsku. Časté byly negativní zkušenosti s JZD. Družstevníci psali, že „v radiu se pořád životní úroveň zvyšuje“, ale oni ve skutečnosti chudnou kvůli špatnému hospodaření násilím vytvořených a rozhádaných JZD – „v družstvu je bordel na kolečkách“.
Zlou krev dělala nová nerovnost. Pisatelé si stěžovali, že do vedení družstev se dostali bývalí velcí sedláci, „a tak už čtyři chalupnice podaly odhlášku z JZD. První byla Štefková, která byla nejvíce pro JZD a její muž je okresní funkcionář KSČ“. V dopisech často zaznívá, že na rolnictvo přišla nová robota, kdy si „páni funkcionáři“ jezdí v autech, rozkazují, nechávají si většinu příjmů a družstevníci, ožebračení o svá pole a za malou mzdu, otročí na cizím „jako za pánů Aušperků“.
Někde se sice i stávkovalo, ale celkově přinesla kolektivizace hlavně více zloby, závisti a rozkolů, jak psala obyvatelka jihomoravské Nosislavi: „Ti malí vyčítají sedlákům v družstvech, že musí dělat na jejich polích, a ti velcí zase říkají, že mají být žebráci rádi, že jim dali majetek, aby měli na čem dělat.“ Družstevní nebylo vlastní, a tak se práce třeba jenom předstírala, nechávala se přivolaným brigádníkům, nebo se kradlo – „nejlíp je těm, kdo umí krást“.
Konec starých časů
Venkované želeli ztráty majetků a „zlaté svoboděnky“, ale přizpůsobovali se a s koncem padesátých let přibývalo i pozitivních ohlasů. Nejčastěji si pochvalovali pokračující mechanizaci práce v družstvech a růst životní úrovně: „Dnes jsou na vesnicích pračky, televisory, Spartaky.“ Léta nejistoty končila: „Myslíte, že Jaroš bude dobrým předsedou, nebo si ho zvolili ti, co chtějí, aby se to rozsypalo? S tím ať nepočítají, to už asi nebude, nevypadá to! Nezbývá než dělat pro to, abychom se alespoň najedli a pro sebe něco měli, až za pár let se to ukáže,“ psala na podzim 1957 „nezjištěná rolnice“ z východních Čech. A ukázalo se. Do roku 1960 již JZD obhospodařovala většinu půdy, a také díky tomu mohl Antonín Novotný slavnostně vyhlásit vítězství socialismu v Československu.
Zůstávaly však pocity deprese z konce svobodného hospodaření („Nic už není našeho, vše patří JZD“) a skepse do budoucna i strach z novot přinášejících bídu a jho: „Budeme národem chudáků, s kterým budou nakládat, jak budou potřebovat.“
Smutek nad brázdami a prázdnými chlévy elegicky popsal rolník z Židlochovic: „Snad ta příroda pláče nad tím zlem. Všichni cítíme takový smutek v duši a chuť k práci žádnú. Pěkná vyhlídka do budoucna ten kolektivní život.“ Nebo jeden nový družstevník od Pardubic: „Člověku je jako po vyhoření. Mně je jako bych chalupu propil.“ Venkov tak, jak ho znali autoři dopisů, nenávratně zmizel.
