Tradice, která přetrvala: Neuvěřitelný příběh hořických pašijových her

První písemná zmínka o hořických pašijových hrách sahá až do roku 1816, kdy je zinscenoval zdejší tkadlec Paul Gröllhesel. Představení byla zpočátku hlavně lokální záležitostí. Dobrovolníci předváděli svůj um bez kostýmů, s minimem rekvizit a především v hostincích. Účinkujícími byli navíc pouze muži, kteří se zhostili i rolí Panny Marie či krásné Máří Magdalény. Skromná výprava ovšem nezabránila šíření věhlasu představení do širokého okolí a mnozí diváci za ním putovali i dlouhé hodiny. Takto se s několikaletými přestávkami hrálo po celý zbytek devatenáctého století vždy v době Velikonoc.

Sláva přichází 

Zásadní obrat přišel s osobností Johanna Josefa Ammanna, který učil na Německém státním gymnáziu v Českém Krumlově. Vedle své pedagogické činnosti se ovšem věnoval i etnografickému výzkumu Šumavy a do místní tradice se doslova zamiloval. Osobně navštívil velkolepá představení v německém Oberammergau a Brixleggu a hořické hry se rozhodl pozvednout na světovou úroveň. Proto přepracoval text, přesunul dobu konání do atraktivnějších letních měsíců, ale hlavně sehnal dostatek finančních prostředků pro výstavbu divadelní budovy o kapacitě 1 500 diváků.

Dne 25. června 1893 tak byla uvedena premiéra velkého pašijového představení, jehož věhlas brzy překonal nejen hranice Šumavy, ale i Evropy. V pamětní knize jsou podepsáni návštěvníci z Ameriky, Egypta, dokonce i Japonska. Nebyla nouze ani o známé tváře z řad tehdejších aristokratů, mezi kterými nechyběl František Ferdinand ďEste, korunní princezna Stefanie Belgická či princezna Marie Hannoverská. 

Se vzrůstajícím zájmem o hry čile stoupal i turistický ruch, čemuž se malá obec pružně přizpůsobila. Ubytovat se dalo v celkem jedenácti hostincích a přímo nad divadlem byla postavena velká restaurace. Inscenace se záměrně hrály s pětiletými přestávkami, aby se povzbudil zájem diváků. To platilo až do Velké války. Během ní však řada herců přišla o život a budova chátrala. 

Obnovy a zákazy 

Období první republiky znamenalo návrat k tradici, ale pouze do roku 1936. Nacistům totiž byly náboženské hry trnem v oku. Proto je zakázali s tím, že jde o dědictví po nežádoucí židovské kultuře a latinský kříž na průčelí divadla vyměnili za hákový. Budova pak sloužila jako sklad wehrmachtu. Po skončení války a odsunu německých obyvatel přišly Hořice o většinu herců. Zbyla jen zbořená stavba, kostýmy poškozené zubem času a vzpomínky na zašlou slávu. I to ale nakonec stačilo, aby se v řadách nových obyvatel našel dostatek nadšenců, kteří se rozhodli navázat na milovanou tradici. 

Dobrovolníci svépomocí opravili divadlo, vybavili jeviště a hlavně si opatřili nezbytný překlad původně německého textu. S nastudováním první české verze pomáhal i bývalý představitel Krista, vysídlený Němec a někdejší starosta Hořic Johann Wiltschko. Toho času totiž působil jako zajatec na nucených pracích v nedalekém Větřní (Wettern). Po nazkoušení se úspěšně hrálo až do roku 1948. Jenže stejně jako nacistům nevyhovovaly pašijové hry ani komunistům a následoval další zákaz. Tentokrát na dlouhých pětačtyřicet let. Opravená divadelní budova sloužila nejprve jako ovčín, pak zde byla uskladněna sláma a v roce 1966 se o konečnou likvidaci postarala trhavina. 

Dědictví zachováme 

Tradice však měla větší sílu než jakákoli ideologie, a tak i po sametové revoluci znovu ožila. Už koncem roku 1990 vznikla Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě a o úplném znovuzrození můžeme hovořit k datu 1993. I když dnešní hry zatím nedosáhly tak velkého věhlasu, i ony mají v návštěvní knize nejedno slavné jméno. Zmínit můžeme papežského nuncia Giovanniho Coppu či tehdejšího pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka. Představení se hrají vždy v červnu, v přírodním amfiteátru na kopci.

Velká filmová senzace 

Pašijové hry navštívil i americký producent Charles Smith Hurd. Tomu se divadlo zalíbilo natolik, že ochotníky pozval do Spojených států, aby tam s nimi natočil film. Neodradilo ho ani to, když odmítli, a znovu se vydal do Hořic, tentokrát i s celým štábem. Tak vznikl první snímek natočený na našem území, který je zároveň jedním z nejstarších hraných filmů vůbec. 

Premiéru měl ve Filadelfii a v New Yorku ke konci roku 1897 a těšil se obrovskému úspěchu. O tehdejším věhlasu pašijí svědčí i fakt, že promítání bylo schváleno jen v mimoevropských zemích, aby se neohrozila návštěvnost představení. V současnosti je záznam považován za ztracený.