Tisíc maratonů (2): Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům
Nahlédneme-li na celý proces mnišského rituálu kaihógjó optikou moderní vědy, pro lékaře jde o dosud nerozluštěnou záhadu. Podle známých fyziologických zákonů totiž de facto není něco takového možné.
Při rituálu zvaném kaihógjó mniši přijmou v průměru 1 450 kalorií denně, a přestože velkou část „závodu“ spíš jen rychle chodí, podle sportovních tabulek se stále jedná o hluboce podprůměrnou hodnotu – vždyť běžný maratonec spálí na trati s nulovým či mírným převýšením přes 2 600 kalorií. Krátkodobě lze podobný deficit zvládnout, ale fungovat na dluh sedm let?
Předchozí část: Tisíc maratonů (1): Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům
Šestý rok kaihógjó obnáší stodenní výzvu po 60 kilometrech a následuje rok sedmý, kdy dotyčného čeká vždy 84 kilometrů po dobu sto dní a poté ještě závěrečná stovka s 30 kilometry za den. Jeho poslední kroky vedou do cíle v domovském klášteře na hoře Hiei a při vstupu do jeho bran má v nohou 38 400 km, což téměř odpovídá obvodu zeměkoule. Od té chvíle mu náleží titul „svatý mistr“.
V minulosti se zmínění buddhisté těšili nejvyšších poct u samotného císaře a jako jediní z řad „prostého lidu“ před něj směli předstoupit obutí. Dnes se z nich stávají mediální celebrity a závěrečná fáze jejich výzvy se nezřídka odehrává před televizními kamerami.
Meditace pohybem
Mohlo by se zdát, že svatý mistr, který má za sebou zdánlivě nadlidský výkon, získá kýžený nadhled a stane se skutečně jiným, osvíceným člověkem. Jenže otázky a pochybnosti z hlavy nezmizí, jak v roce 2015 vysvětlil reportérce deníku The Guardian mnich, jenž výzvu zdolal. Kaihógjó mu prý především umožnilo utřídit si myšlenky: „Každý se sám sebe ptáme, proč jsme na světě, jaký je smysl naší existence. Když se budete tisíc dní pohybovat stále stejným tempem, získáte čas na přemýšlení a zhodnocení vlastního života. Jde o meditaci skrz pohyb.“
Lze tedy vůbec pravdu o smyslu bytí nalézt? „Neexistuje žádné konečné prozření, kdy všechno pochopíte. Proces stále pokračuje: Vždyť ani po absolvování univerzity se nepřestáváte učit dál. Osvícení nepředstavuje okamžik, kterým by všechno končilo. Jde o něco živoucího, co vás pohání dál, ať už jste mnich, jenž zdolal kaihógjó, nebo pracujete v kanceláři,“ odpovídá muž, který porazil nejsilnějšího nepřítele – vlastní slabost.
Když duch vítězí nad hmotou
Devítidenní meditace bez příjmu jídla a tekutin i bez spánku představuje výzvu, kterou by lidské tělo nemělo podle známých fyziologických zákonů zvládnout. Lékaři se fenoménem doiri zabývali, ale nedokážou například vysvětlit, že mnich vydrží po uvedenou dobu bez jediné kapky vody. Přesto dál koná malou potřebu, i když množství moči postupně klesá. Třetí až čtvrtý den se navíc zastaví tvorba stolice. V horkých měsících se nicméně rituál neprovádí, neboť právě dehydratace představuje riziko pro vnitřní orgány a přinejmenším dva mniši již takto zemřeli.
Absolvovat doiri znamená dokonale poznat své tělo. Jak vyplývá z vyprávění těch, kdo danou zkušenost mají, postupně se jim například mimořádně zostřily smysly. Dokázali vnímat sebenepatrnější množství vláhy vsakující se do pórů kůže, slyšeli popel padající z hořících tyčinek a cítili vůni jídla připravovaného o několik kilometrů dál. Jelikož však sami nesmějí pozřít jediné sousto, ztratí při rituálu až čtvrtinu hmotnosti.
Kombinace hladu, zimy, spánkové deprivace a pohybu v drsném terénu vyčlení ty nejzdatnější jedince, kteří se však od ostatních neodlišují fyzickou odolností. „V takových chvílích nejde o tělesnou vytrvalost, ale o mentální sílu a psychickou výdrž,“ vysvětluje David Ganci, jenž dvacet let působil coby instruktor kurzů přežití v americké armádě. Sám mnichy na hoře Hiei navštívil v roce 2003.
