Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (3)
V současné době se v Evropě nachází šest neutrálních států – Švýcarsko, Rakousko, Irsko, Malta, Švédsko a Finsko, přičemž každá z těchto zemí vnímá svou neutralitu trochu jiným způsobem. Během staletí se přístup jednotlivých zemí k neutralitě proměňoval, stejně jako se měnilo pojetí samotné neutrality
Za zlatý věk neutrality lze považovat 19. století. Zjednodušeně řečeno válka tehdy byla považována za normální záležitost v duchu Clausewitzovy teorie, že válka není nic jiného než pokračování politiky jinými prostředky. Bojovalo se o mocenské pozice a území, války tehdy měly charakter duelů a neměly silný ideologický podtext. Docházelo k neustálým proměnám aliancí. A pro malé státy, např. Švýcarsko, bylo rozumnou strategií účast v této „hře“ odmítnout. Někdy ale obdobnou strategii zvolily i velmoci.
Předchozí části
Strategické lavírování
Příkladem budiž role Rakouska v krymské válce (1853–1856), největším střetnutí evropských mocností od napoleonských válek. Původně šlo o konflikt mezi carským Ruskem a osmanskou říší, protože si však západoevropské mocnosti nepřály pád Turecka, vytvořily Francie, Velká Británie a Sardinské království protiruskou alianci. Prusko zůstalo neutrální stejně jako Rakousko. Habsburská monarchie už tradičně stála mezi Ruskem a západními velmocemi; tato skutečnost, stejně jako vnitřní problémy jí nedovolovaly vojensky podpořit jednu či druhou stranu.
Neutrální politika ale Rakousku nezaručovala dostatečnou ochranu jeho zájmů (především na Balkáně). Proto zvolilo nezávislou politiku, jejímž cílem bylo nejen vyvíjet tlak na Rusko, ale také omezit válečné cíle Velké Británie a Francie na únosnou mez a tím dosáhnout rychlejšího uzavření míru, což mělo zabránit rozšíření války a případné další revoluční vlně.
Hlavním nástrojem této politiky byla hrozba rakouského vojenského zásahu proti Rusku (Rakousko navíc neváhalo obsadit Valašsko a Moldavsko, které předtím museli Rusové opustit) a zároveň naděje na tento zásah ze strany západních velmocí. Ruský car považoval chování Rakouska za zradu (v roce 1849 totiž Rusko pomohlo rakouskému císaři Františku Josefovi I. potlačit revoluci v Uhrách). Výsledkem rakouské politiky neutrality nakonec bylo – oproti předpokladům – oslabení země na mezinárodním poli a také výrazný rozkol v rakousko-ruských vztazích.
Nevýhodná poloha
Pobaltské republiky si před druhou světovou válkou prošly stejnou zkušeností jako Lucembursko, i když jejich neutralita nebyla velmocemi garantována. Litva, Lotyšsko a Estonsko získaly samostatnost v rámci úprav hranic evropských států po první světové válce. Uvědomovaly si, že jejich zeměpisná poloha je extrémně nevýhodná (nacházely se v prostoru, kde se střetávaly německo-sovětské zájmy); velkou roli proto kladly na své členství ve Společnosti národů a spoléhaly na systém kolektivní bezpečnosti.
V druhé polovině 30. let je ale zhoršující se situace v Evropě donutila přehodnotit svou zahraniční politiku. Po napadení Polska 1. září 1939 Německem pobaltské státy přijaly trvalou neutralitu (k jejímu legislativnímu zakotvení došlo v případě Lotyšska a Estonska v prosinci 1938, v případě Litvy v lednu 1939). Zásadním problémem ovšem bylo, že žádná z velmocí nebyla ochotna se za udržení této neutrality zaručit. Během září už byly všechny tři pobaltské státy na sovětských vojenských mapách zakreslovány jako sovětské svazové republiky. Aby se jimi staly i v reálu, rozhodli se Sověti vnutit republikám svou vůli – formou smlouvy o vzájemné pomoci. Pobaltské státy se marně oháněly svou neutralitou.
Pohlceni velkým bratrem
Po hrubém diplomatickém nátlaku jako první 27. září kapitulovalo Estonsko, 5. října Lotyšsko. Obě země podpisem smlouvy souhlasily mimo jiné s umístěním 25tisícového kontingentu sovětských vojáků na svém území; Litva, která podepsala 10. října, musela strpět o pět tisíc Sovětů méně. Jednalo se o první krok k anexi těchto zemí. Na konferenci ministrů zahraničí v Rize 14. a 15. března 1940 ještě pobaltské státy nově potvrdily svou dosavadní neutralitu a vyslovily se pro těsnější vzájemnou spolupráci, jednalo se ale o labutí píseň.
TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice
Moskva zintenzivnila svůj nátlak a pod hrozbou přímého vojenského útoku nakonec vlády všech tří států přijaly sovětské podmínky. Dne 15. června obsadila sovětská armáda Litvu, o dva dny později Lotyšsko a Estonsko. Sověti dosadili loutkové vlády a o měsíc později proběhly zmanipulované volby. Nově zvolené parlamenty potom požádaly o přijetí svých zemí do Svazu sovětských socialistických republik, čemuž Nejvyšší sovět ochotně vyhověl. Začátkem srpna 1940 tak zmizely samostatné pobaltské státy z mapy Evropy.
