Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (1)

V historii se mnohokrát ukázalo, že vyhlášení neutrality nemusí menší státy před agresivními zeměmi ochránit. Termín neutralita pochází z latinského slova neutralis (nikomu nenáležející). Ve Švýcarsku, tedy v zemi, která má v Evropě nejdelší tradici neutrality, se původně používal výraz „stille sitzen“ (potichu, v klidu sedět), pojem neutralita se prosadil až v začátcích novověku. Jako instituce ovšem existovala neutralita už ve starověku (doklady o tom lze nalézt například v díle čínského filozofa Sün-C, neutrálně se ve vzájemných sporech chovaly i jednotlivé městské státy ve starověkém Řecku).

Pravidla dle haagských konvencí

Neutralita je poměrně široký a elastický koncept; jak podotkl bývalý finský prezident Urho Kekkonen, neutralit může být tolik, kolik je neutrálních států v Evropě. Z toho důvodu neexistuje jediná všemi uznávaná definice neutrality. Většinou se ale vychází ze všeobecně uznávaného znaku neutrality jako neúčasti na válce. Podle haagských konvencí, které v letech 1899 a 1907 upravily koncept neutrality z pohledu mezinárodního práva, se takový stát „nesmí účastnit války přímo ani nepřímo, nesmí válčícím stranám poskytnout své území ani je podporovat vojenskými prostředky, dodávat a prodávat jim zbraně a musí se bránit proti porušení jejich neutrality jiným aktérem“.

Haagské konvence se vztahují pouze na dočasnou neutralitu, nikoliv na neutralitu trvalou (permanentní), která je zachována i v době míru. Délka trvání dočasné neutrality je závislá na průběhu konkrétního konfliktu a končí zánikem válečného stavu mezi bojujícími stranami, vstupem neutrálního státu do války, případně tím, že je tento stát ve válce obsazen nebo se na jeho území začne odehrávat část bojů. 

Žádné vojenské aliance

Trvalá neutralita oproti tomu předpokládá nejen neúčast na konkrétním konfliktu, ale ani na žádném konfliktu v budoucnosti. Stát má tedy povinnosti jak v době války, tak také v období míru. Trvale neutrální země ani v mírových dobách nesmí připustit na svém území přítomnost cizích vojenských jednotek, stejně tak je v rozporu s trvalou neutralitou vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací. K založení trvalé neutrality je nutná mezinárodní smlouva nebo deklarace neutrality, která je následně notifi kována dalšími státy.

Podle toho, jak ostatní země k trvale neutrálnímu státu přistupují, lze rozlišit uznanou a garantovanou neutralitu. V případě uznané neutrality se státy, které tuto trvalou neutralitu uznaly (nejčastěji velmoci či okolní státy), zavazují tuto neutralitu pouze respektovat. Garantovaná neutralita znamená, že státy, které ji uznaly, jsou zároveň povinny vystoupit na obranu, pokud by došlo k ohrožení či dokonce napadení trvale neutrálního státu. V některých případech dojde k vyhlášení trvalé neutrality státu pouze jednostranným vyhlášením bez následného mezinárodního uznání. Takový stát tedy není trvale neutrální, ale pouze de facto neutrální (fakticky neutrální). Příkladem může být Island po roce 1918.

Ve vesmíru se neválčí

Protože stát není vázán žádnou mezinárodní dohodou, je pro něj dodržování neutrální politiky dobrovolné. Výhodou je možnost neutrality kdykoliv jednoduše zanechat, nevýhodou naopak nízká důvěra ostatních států v tuto neutralitu. S neutralitou souvisí pojem neutralizace území. O neutralizaci území rozhoduje dohoda dvou a více států (samotné neutralizované území o své neutralizaci nerozhoduje), v níž je stanoveno, že dané území nebude dějištěm válečných akcí ani nebude sloužit jako základna pro vojenské operace.

TIP: Švýcarská neutralita nebyla za 2. světové války zadarmo: Bylo třeba ji bránit

Tato území mají obvykle strategický význam, jedná se o průlivy a kanály sloužící jako světové námořní cesty, pohraniční pásma atd. Neutralizace může být trvalá, nebo dočasná. Trvale neutralizovaný je například Panamský či Suezský průplav, Antarktida nebo Špicberky. Vést válečné operace je zakázáno také na nebeských tělesech včetně Měsíce. 

Budoucnost severských zemí

I v Evropě 21. století hraje problematika neutrality jednotlivých států neopomenutelnou roli. S neutralitou je spojována neúčast ve vojenských a bezpečnostních uskupeních. S ohledem na zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě a stále agresivnější ruskou zahraniční politiku ale tradičně neutrální Finsko zvažuje vstup do Severoatlantické aliance. Finsko, které má s Ruskem hranici dlouhou skoro 1400 km a za druhé světové války bylo svým sousedem napadeno, se obává rostoucí ruské vojenské aktivity v Baltském moři, znepokojeno je také rolí Moskvy v konfliktu na Ukrajině.

NATO zaujímá k finskému členství vstřícný postoj, ovšem Helsinky stále váhají a spokojují se s úzkou spoluprací s Aliancí. Navíc podle analýzy, kterou si finská vláda nechala vypracovat, by samostatný vstup do NATO pro Finsko nebyl výhodný, stala by se z něj strategicky nevýhodná výspa bez územního spojení s NATO. Vhodnější by bylo vstoupit do Aliance společně s další tradičně neutrální severskou zemí – Švédskem.

Pokračování: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (2)

Švédská veřejnost je ovšem podle průzkumů v otázce členství rozpolcená a většina Finů je rovnou odmítá z obav před ruskou reakcí. Moskva totiž velmi citlivě reaguje na jakékoli přiblížení NATO ke svým hranicím. Minulé zkušenosti i zkušenosti jejich pobaltských sousedů Finům ukazují, že na neutralitu jako na obranu před silnějším sousedem není možné spoléhat, zároveň si jsou jisti tím, že pokus do NATO vstoupit by Rusko netolerovalo. Finsko tedy nyní stojí před obtížným rozhodováním a lze očekávat, že zvolí vyčkávací strategii.