Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (2)
Když Berlín odmítl britsko-francouzské výzvy ke stažení vojsk z Polska, obě země vyhlásily 3. září 1939 Německu válku. Znepřátelené strany se však zpočátku zdráhaly podnikat větší akce, a tak se v západní Evropě rozhořela „podivná válka“
Na přelomu roku 1939 a 1940 spatřila světlo světa řada návrhů rozsáhlých operací, jež by ochromily německé válečné úsilí. Ze všech plánů se v dubnu 1940 uskutečnilo pouze vylodění v Norsku, ale bylo příliš pozdě, neboť Wehrmacht Spojence předběhl. Prozatím tak Británie i Francie prováděly především opatření ekonomického rázu. Vlády obou zemí si uvědomovaly, že jejich armády nejsou na boj připraveny, a pustily se do hromadných nákupů zbraní především z USA. Ačkoliv Spojené státy zůstávaly neutrální a oficiálně nesměly výzbroj válčícím státům prodávat, vždy se cesta našla a obvykle i za výjimečně výhodnou cenu.
Předchozí část: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (1)
Také akce ve vzduchu se prozatím odehrávaly spíše v operetním duchu, jako by si obě strany nechtěly moc ublížit – když se pozorovací letouny RAF objevily nad Siegfriedovou linií, němečtí vojáci jim mávali. Nad Říší operovaly i bombardéry Jeho Veličenstva, ale ve snaze nepřilévat olej do ohně shazovaly pouze propagační letáky a prováděly průzkum. Britský tisk těmto akcím posměšně přezdíval pamfletové nálety nebo konfetová válka. Celkem RAF svrhlo 12 milionů letáků, jež nepřítele nabádaly k udržení míru.
Luftwaffe, která nepřiletěla
Londýňané mezitím očekávali mohutné údery Luftwaffe a nemocnice se v prvním válečném týdnu připravily na příjem 300 000 zraněných. K všeobecnému překvapení se však letouny s kříži na křídlech zatím neobjevily. Jednak proto, že Němci takřka 90 % z nich nasadili v Polsku, jednak kvůli přetrvávajícímu Hitlerovu přesvědčení, že se dokáže s Londýnem dohodnout. Zdrženlivost vůči Britům potvrdila i osádka letounu sestřeleného při náletu na námořní základny ve Skotsku – letci vypověděli, že pokud by napadli civilisty, v Německu by okamžitě putovali před vojenský soud.
K zajatým příslušníkům Luftwaffe se Angličané zatím chovali bez výrazných projevů nenávisti. Zatímco v pozdější bitvě o Británii často jednali s osádkami bombardérů útočících na města v duchu rčení „oko za oko, zub za zub“, jejich nynější postoj lze ilustrovat na příkladu bombardéru Heinkel He 111 zničeného 30. dubna 1940 nad Essexem. Při dopadu stroje do města Clacton-on-Sea zahynula celá osádka a hořící trosky způsobily zranění též 160 civilistům. Přesto byla těla všech letců pohřbena s vojenskými poctami na místním hřbitově, přičemž na úhradě nákladů i organizaci se podílelo RAF. Na hrobech se dokonce objevily věnce s vyjádřením soustrasti.
První krev na nebi
Džentlmenský vztah Britů k nepříteli se projevoval i mezi politiky. Když konzervativní poslanec Leopold Amery navrhl ministru letectví Kingsleymu Woodovi, aby RAF udeřilo na Schwarzwald a zapálilo tamější skladiště munice, Wood striktně odmítl. Konstatoval, že les coby soukromý majetek nemůže být bombardován a útoky by se měly vyhýbat i zbrojovkám, aby Luftwaffe v odvetě nenapadla britské továrny.
Nálety na Británii se přece jen zintenzivnily poté, co Polsko kapitulovalo a Berlín mohl na západ přesunout více eskader. Za počátek skutečných vzdušných útoků na ostrovy se považuje akce z 16. října 1939, kdy Ju 88 a He 111 napadly plavidla kotvící v přístavu Rosyth. Přestože spitfiry ze 602. a 603. perutě poslaly tři útočníky do vln, Němci se dalšího dne odvážili přímo nad základnu Domácího loďstva (Home Fleet) ve Scapa Flow a protiletadloví dělostřelci si připsali na konto další junkers.
Ve vzduchu i na moři
Prvním strojem sestřeleným nad britským vnitrozemím se 28. října stal He 111, který poblíž skotského Haddingtonu zničily opět spitfiry zmíněných squadron. Postupně narůstala i činnost britského Bombardovacího velitelství (Bomber Command), jehož letouny se podobně jako nepřítel soustředily na lodě a námořní základny. Brzo se však ukázalo, že nálety za denního světla přinášejí minimální výsledky při neakceptovatelných ztrátách. Kupříkladu z 22 wellingtonů, které 18. prosince napadly Wilhelmshaven, zničily messerschmitty deset strojů a dalších pět havarovalo cestou zpět kvůli poškození či nedostatku paliva. Po této lekci přešly bombardéry RAF takřka výhradně na noční akce.
Závěrečná část: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (3)
Zatímco na pevnině panoval relativní klid, na moři se odehrávaly krvavé boje. Už několik hodin po vyhlášení války torpédovala ponorka U-30 britský parník Athenia a smrt ve vlnách nalezlo přinejmenším 112 osob. Šlo o první výstřely několikaleté bitvy o Atlantik a Spojenci 4. září vyhlásili námořní blokádu Německa s cílem zamezit dovozu potravin i surovin nezbytných pro válečný průmysl.
