Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (1)

O zahájení válečného stavu informoval britské občany ministerský předseda Neville Chamberlain prostřednictvím rozhlasu. Tehdejší poručík Jock Watt z 3. praporu Královského tankového pluku vzpomínal: „V neděli ráno nás zavolali do jídelny, abychom si vyslechli premiérův projev. Oznámil, že jsme ve válce s Německem. Zvláštní bylo, že se vlastně nic nezměnilo – nevěděli jsme, co je válka, a o hodinu později jsme už zase měli plné ruce práce s obvyklými povinnostmi.“ Pro civilisty přece jen jistá změna nastala – v reakci na obavy z německého bombardování se ještě téhož dne z měst na venkov přesunulo 1,5 milionu žen a dětí. 

Na pozemní frontě klid

Přestože se zdálo, že obě západoevropské mocnosti po ukončení politiky appeasementu vystoupí z pasivity, nestalo se. Do Anglie sice pomalu mířili vojáci z dominií, ale prozatím putovaly na kontinent pouze jednotky Britského expedičního sboru. Dostaly za úkol posílit posádky bunkrů Maginotovy linie a obsadit části francouzsko-belgické hranice, kde se podílely i na stavbě opevnění.

Poláci stále věřili, že Spojenci mohutně udeří na německou Siegfriedovu linii vinoucí se podél hranice se zemí galského kohouta. Dne 7. září se francouzská armáda skutečně nadechla k ofenzivě, ale šlo o polovičatou operaci až s tragikomickými rysy. Plány počítaly se zapojením 40 divizí a tři desítky z nich opravdu dorazily k německé hranici, avšak překročily ji jen na několika místech.

Francouzi nenarazili na odpor, pronikli 8 km do hloubky sárského území a obsadili dvacet vesnic, aby Paříž po dohodě s Londýnem „útok“ za pár dnů zastavila – oficiálně proto, že Spojenci hodlají vést výhradně obrannou válku. Aniž by kdokoliv informoval Varšavu, zapojené jednotky se v polovině září stáhly zpět do kasáren. V následujících týdnech a měsících docházelo v prostoru mezi oběma opevněnými pásmy jen k lokálním potyčkám. Většinu aktivit obstarávaly hlídky, které se snažily zjistit, co nepřítel chystá. O nízké intenzitě bojů svědčí fakt, že prvním padlým Britem se teprve 9. prosince stal desátník Thomas Priday. Paradoxně ho zabila francouzská mina, na niž šlápl při noční hlídce.

Promarněná šance 

Vzhledem k nečinnosti morálka vojáků klesala na bod mrazu a hlavním nepřítelem se stávala zima. Začalo období, které Churchill pojmenoval válka za soumraku (Twilight War), nicméně v Anglii se uchytilo přízvisko falešná (Phoney War). Francouzi mluvili o legrační válce (drôle de guerre), v Polsku zase o podivné (dziwna wojna). Němci si vymysleli přiléhavý pojem sitzkrieg neboli válka vsedě – v protikladu s blitzkriegem probíhajícím na východě.

Mnozí důstojníci Wehrmachtu po válce konstatovali, že právě v této době mohli Spojenci rychle rozhodnout konflikt ve svůj prospěch. Náčelník operačního štábu Alfred Jodl v Norimberku uvedl: „Německo mohlo padnout hned roku 1939. Nestalo se tak jen proto, že během polského tažení 110 francouzských a britských divizí nepodniklo vůči našim 23 divizím na západě zhola nic.“

Zaútočit na SSSR?

O co pasivnější zůstávaly armády, o to aktivněji žhavili své mozky plánovači. Světlo světa spatřila řada návrhů rozsáhlých operací, jež by ochromily německé válečné úsilí. Mezi nejdiskutovanější možnosti se zařadil britsko-francouzský útok na Balkáně, invaze do Norska s cílem odříznout Berlín od železné rudy, a dokonce i ofenziva vůči SSSR ve snaze zastavit Stalinovy dodávky ropy Hitlerovi.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (2)

Ze všech plánů se v dubnu 1940 uskutečnilo pouze vylodění v Norsku, ale bylo příliš pozdě, neboť Wehrmacht Spojence předběhl. Prozatím tak Británie i Francie prováděly především opatření ekonomického rázu. Vlády obou zemí si uvědomovaly, že jejich armády nejsou na boj připraveny, a pustily se do hromadných nákupů zbraní především z USA. Ačkoliv Spojené státy zůstávaly neutrální a oficiálně nesměly výzbroj válčícím státům prodávat, vždy se cesta našla a obvykle i za výjimečně výhodnou cenu.