Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (2)

Také německé obrněné jednotky sázely na vysoce zkušený kádr tankistů, kteří se do této výběrové složky většinou dostali ještě před propuknutím války a pak sbírali zkušenosti v Polsku, západní Evropě, Africe a Sovětském svazu. Výcvik tankistů byl u Wehrmachtu velmi propracovaný a odpovídal vysoké důležitosti této zbraně v rámci německých ozbrojených sil. Jeho fungování usnadňovala militarizace společnosti ve třetí říši, protože i úplný nováček již disponoval základními návyky a disciplínou z Hitlerjugend a Říšské pracovní služby. Přesto ale musel nejprve prodělat počáteční vojenský výcvik, jenž byl stejný pro všechny zbraně.

Důkladný výcvik u Panzerwaffe 

Teprve pak voják nastoupil do jedné z takzvaných Panzerschule, jak se nazývala střediska, kde probíhala hlavní fáze strukturovaného tréninku německých tankistů. Z nováčků se tedy stávali vyškolení řidiči, střelci či nabíječi, kromě toho získávali poddůstojnické hodnosti a někteří zamířili mezi kandidáty na důstojníky. Velitelé tanků byli zpravidla vybíráni z nejlepších střelců, občas také z řidičů, kdežto pouze málo velitelů začínalo na pozici nabíječů (mezi takové výjimky patřil jeden z nejúspěšnějších německých tankistů Otto Carius).

Předchozí část: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (1)

Při výcviku se však vždy dbalo i na to, aby každý muž zběžně znal úkoly ostatních funkcí, neboť to hodně zvyšovalo efektivitu bojové činnosti a navíc to umožňovalo, aby v případě nouze nahradil zabitého nebo zraněného kolegu. Velký význam se přikládal též taktické přípravě, tedy spolupráci tanků v jednotce a působení s dalšími složkami vojsk, zejména s tankovými granátníky, respektive motorizovanou pěchotou. Průběh války ale postupně vedl k velkým změnám ve výcviku. Nové tanky Panther, Tiger I a Tiger II byly složitější a vyžadovaly náročnější školení osádek, zcela odlišně však působila zhoršující se pozice Německa, kvůli které se musel důkladný výcvik zjednodušovat a zkracovat, aby dokázal uspokojovat požadavky z fronty. 

Příliš málo sil 

V německých tankových divizích, které v prosinci 1944 vyrazily do překvapivého útoku, se tedy nacházeli jak muži s původním propracovaným výcvikem a bohatými bojovými zkušenostmi, tak vojáci vyškolení ve zkrácené době na nezbytné minimum a někdy bez jediné minuty v reálném boji. Šlo ostatně i o důsledek krutých bojů ve Francii, kde německá Panzerwaffe utrpěla těžké ztráty, které musely být za každou cenu nahrazeny. Z tohoto důvodu byli k tankovým silám přesouváni i vojáci od letectva a námořnictva, kteří měli stále méně šancí se u své původní zbraně uplatnit v boji. Disponovali ale základním vojenským výcvikem, takže se přeškolovali na tankisty.

Údajně nejlépe to šlo bývalým členům posádek ponorek, neboť již byli zvyklí na činnost v uzavřeném stísněném prostoru. Přesto však žádná ze standardních divizí Panzerwaffe v Ardenách nedisponovala ani zdaleka tabulkovým stavem mužů ani techniky. Předpisy říkaly, že takovou formaci má tvořit především tankový pluk, dva pluky tankových granátníků a průzkumný prapor. Tankový pluk měl mít po jednom praporu tanků PzKpfw IV a PzKpfw V Panther, každý se 76 vozidly ve čtyřech četách, dalšími osmi obrněnci disponovaly velitelské složky. Wehrmacht ale ve skutečnosti neměl dostatek vozidel na naplnění těchto stavů a už vůbec ne na to, aby další obrněnce přiděloval jako podporu jiným jednotkám, takže se pěšáci zpravidla museli spokojit s útočnými děly StuG III.

Tigery vytvářely speciální těžké prapory mimo systém divizí. Všechny typy měly ale standardní osádky pěti vojáků, tedy řidiče, radistu, velitele, střelce a nabíječe. Rozdíl oproti americké armádě ale spočíval mimo jiné v tom, že v každém obrněnci se nacházela obousměrná radiostanice; velitel ji navíc neobsluhoval sám, nýbrž k tomu dával povely radistovi. Navzdory zkracování výcviku také trval důraz na přesnost palby, jelikož Panzerwaffe na obou frontách čelila ohromné početní přesile. Německý tankista byl tudíž veden k tomu, že nemusí být nezbytně první, kdo v bitvě vypálí, ale musí být prvním, kdo vystřelí účinně a vyřadí protivníka. 

Dva systémy nahrazování ztrát

Skutečnost, že se německá Panzerwaffe na konci roku 1944 potýkala s kritickým nedostatkem mužstva i techniky, je známá. Poněkud méně se však ví, že také Američané měli v té době nedostatek tankistů. Na obou stranách se jednalo o důsledky bitev ve Francii, kde obě armády pozbyly obrovské množství obrněnců i jejich osádek. Pro Němce však šlo vzhledem k jejich strategické situaci o ztráty daleko fatálnější. Každá z armád se ale s takovou situací vyrovnávala zcela odlišným způsobem.

Velení US Army nechávalo své jednotky na frontové linii permanentně, kdežto z týlu směřoval proud nových vojáků a zbraní, který dle potřeby doplňoval ztráty, a útvary tak měly (přinejmenším na papíře) stále stejnou sílu. Němci naopak posílali náhrady omezeně, a proto se divize zmenšovala, až se zpravidla změnila na Kampfgruppe neboli bojovou skupinu. Takto zdecimované torzo se pak stáhlo do týlu, kde proběhlo doplnění sil a obnovovací výcvik, tedy integrace nováčků mezi ostřílené veterány, kteří jim mohli předat své zkušenosti.

TIP: Válka matkou plastového pokroku: Nové materiály a technologie zrozené válkou

Americký systém se nakonec projevil jako dlouhodobě efektivnější, protože zpočátku nezkušená jednotka sice na začátku bojového nasazení utrpěla vysoké ztráty, poté si ale vedla stále lépe a lépe a její výkony až na výjimky nekolísaly. US Army však zároveň významně těžila také z logistické převahy, protože si takové ztráty prostě mohla dovolit, kdežto Wehrmacht ne. Němci však až do konce věřili v kvalitativní převahu a snažili se cvičit tankové osádky tak, aby fungovaly jako sehraný tým, což platilo i v Ardenách. Německá ofenziva představovala vysoce riskantní podnik, který měl jen malé šance uspět (a také nakonec neuspěl), avšak němečtí tankisté při ní znovu prokázali, že i v tak nevýhodné situaci pořád patřili na absolutní špičku.