Terakotová armáda: Nesmrtelní vojáci stráží nejbohatší hrobku světa
Terakotová armáda, čítající sedm tisíc vojáků, se ukrývala pod zemí přes dvě tisíciletí. Hlinění bojovníci střežili hrobku císaře Čchin Š’-chuang-tiho a nikdo je nikdy neměl objevit. Naštěstí pro nás však nakonec spatřili světlo světa
Když v dubnu 1974 zvedl Čao Kchang-min telefon, ještě netušil, že má na dosah jeden z největších archeologických objevů v dějinách. Skupina vesnických farmářů kopala studnu a narazila na hliněné lidské hlavy a další fragmenty, načež pro jistotu zavolala úřady. Jelikož se udaná lokalita nacházela nedaleko mauzolea prvního čínského císaře Čchin Š’-chuang-tiho, archeolog Kchang-min doufal, že nepůjde o jen tak obyčejný nález. To, co měl objevit, však dalece překonalo jeho představy.
Když přijel na místo, zjistil, že farmáři relikty našli už před 28 dny. Některé úlomky proto v nevědomosti zahodili, jiné si vzali domů na památku a s dalšími si hrály děti. Hliněné kousky ležící blízko studny Čao posbíral a odvezl do muzea v Lin-tchungu, kde tehdy pracoval. Poté je začal zkoumat a dávat dohromady, i když některé byly velké jen jako nehet. Po třech dnech usilovné práce se před ním „zhmotnily“ dvě sochy z terakoty vysoké 178 cm, pocházející z 3. století př. n. l.
Očista společnosti
Kchang-min tak najednou stanul tváří v tvář jednomu ze sedmi tisíc bojovníků, přičemž každý z nich – jak později zjistil – je jedinečný. V terakotové armádě totiž neexistují dvě úplně stejné postavy. A to je pouhým střípkem důvodů, proč se jí říká „osmý div světa“. K jejímu odhalení však vedla dlouhá a velice nesnadná cesta.
Čao vykopal tři terakotové lučištníky již v roce 1962, ale nedokázal tehdy přesně určit dobu jejich vzniku. Jen o pár let později rozpoutal vůdce Mao Ce-tung Velkou kulturní revoluci, politickou kampaň, během níž rudé gardy ničily staré tradice i způsoby myšlení s cílem „očistit společnost“. Neváhaly přitom likvidovat vše, co předchozí dobu připomínalo, a mimo jiné tak podlehla zkáze i socha císaře Čchin Š’-chuang-tiho. Revoluce se dotkla také Kchang-mina, který musel sám sebe veřejně zkritizovat, že „povzbuzoval feudalismus“ a „zaobíral se starými věcmi“, jež měly už dávno patřit minulosti.
Hlad po senzaci
V roce 1974 již sice nejhorší excesy revoluce odezněly, ovšem předchozí zkušenost vyvolala v Čaovi obavy, že by se i nový vzácný objev mohl stát terčem útoků. Rozhodl se jej proto uchovat v tajnosti, tiše se věnovat restaurování i dalším vykopávkám a čekat na příležitost, kdy bude možné vše zveřejnit.
Dílem osudu, nebo spíš novinářského hladu po senzacích se však věci odehrály jinak. Mladý žurnalista, který oblast navštívil, na sochy narazil a ihned pochopil, o jak velký objev se jedná. Přestože navzdory naléhání Kchang-mina svou zprávu zveřejnil, archeologovy obavy se nepotvrdily. Nejvyšší orgány v Pekingu nařídily celé místo odkrýt, a během několika měsíců tak odborníci osvobodili ze země dalších 500 válečníků terakotové armády.
Vousy a čáry v dlaních
Archeologové postupně odkryli největší soubor terakotových soch v životní velikosti, jaký se kdy podařilo nalézt. Každou přitom dávní tvůrci zpracovali tak detailně, že lze mužům téměř počítat vousy na bradě nebo čáry v dlaních. Nejde přitom jen o anonymní postavy: Všechny mají osobitý výraz, postoj i ztvárnění těla.
Sedm tisíc terakotových válečníků v bojových formacích bylo ve třech podzemních sálech pohřbíváno zhruba od roku 220 př. n. l. Lučištníci, vozatajové a jezdci se řadí do čet a rot, jako by byla armáda živá, připravená každou chvíli zaútočit. Původně barevné sochy měří 166–187 cm a každá váží přes 100 kg, přičemž nechybějí ani hliněné skulptury koní. Původně se vědci domnívali, že se díla zachovala díky odolnosti materiálu, jenž měl vzdorovat vlhkosti i zubu času. Dnes je však jasné, že si vojsko udrželo podobu díky příznivému chemickému složení půdy, která jej zasypala.
Pohřbeni zaživa
Práce na komplexu začaly v roce 246 př. n. l., kdy třináctiletý Čchin Š’-chuang-ti usedl na trůn. Už jako takto mladý byl velmi hrdý a nesmírně dbal na svoji reputaci – a na tu posmrtnou obzvlášť. Dal si proto budovat ohromující hrobku, kterou měla střežit armáda mlčenlivých válečníků.
Na výstavbě se během 36 let podílelo na 700 tisíc pracovníků a mnozí našli v císařově hrobce i smrt. Někteří zemřeli „jen“ v důsledku neopatrnosti na stavbě, jiní tam ovšem byli záměrně pohřbeni zaživa. Jejich poslední okamžiky muselo naplnit šokující zjištění, že se všechny dveře komplexu náhle uzavřely. Vojáci nejspíš zablokovali každý možný východ a veškeré vstupy zavalili. Dělníci a řemeslníci tak zůstali uvězněni uvnitř. Provinili se přitom jen tím, že věděli, kde se nacházejí poklady, jež měly panovníka provázet na věčnost. A to nemohl císař připustit.
Jeho posmrtná komora v uměle navršeném kopci však není s terakotovou armádou spojena přímo. Dělí je asi kilometr a stojí mezi nimi celá soustava zdí, menších budov i hrobů. Nedávno se pomocí technologie lidar podařilo nekropoli kompletně zmapovat a výsledek vědcům doslova vyrazil dech: Ukázalo se, že je pohřební areál mnohem větší, než se původně zdálo – rozkládá se na ploše 98 km².
Nejlepší pralinky
Stále netušíme, jaké poklady se v císařově hrobce nacházejí. Komora zůstává archeologům skrytá, tak jak to panovník zřejmě kdysi zamýšlel. Kohokoliv, kdo by se pokusil vstoupit dovnitř, by nejspíš čekalo podobné dobrodružství jako Indianu Jonese. Podle dobových pramenů – například Knihy vrchních písařů historika S’-ma Čchiena, napsané sto let po dokončení mauzolea – střeží hrobku důmyslné pasti. Nevítané hosty tak mohou překvapit automatické samostříly, propadliště či příkopy plné rtuti. Některé představy snad znějí jako pouhé fantazírování, ale vědci rtuť na místě skutečně detekovali a v hrobce se jí možná opravdu nacházejí celé nádrže.
Reálné ani smyšlené pasti však nepředstavují pravý důvod, proč hrobku dosud nikdo neotevřel. Čínské úřady se totiž bojí poškození, jež by mohla utrpět. Místní archeologové uvádějí jako příklad barvy, které byly na čerstvě objevených sochách dobře patrné, ale na vzduchu se záhy oddrolily. Dokud prý vědci nevyvinou naprosto dokonalou technologii k odkrytí vzácného nálezu, nikdo se o to nepokusí.
TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí
O pokladech uvnitř si tak můžeme udělat představu pouze podle zmíněného S’-ma Čchienova díla. Autor popisuje, že je hrobka plná neuvěřitelných cenností ze všech koutů země. Spekuluje se také, že by mohla skrývat větší bohatství, než jaké vydalo místo posledního odpočinku egyptského faraona Tutanchamona. Pro archeology je to ovšem jako držet v rukou bonboniéru plnou nejlepších pralinek, a nesmět ji otevřít.
Inspirace u Řeků
Terakota (z latinského „terra cotta“ neboli „vypálená hlína“), tedy vysoce pórovitá keramická hmota pálená na vysokou teplotu a používaná obvykle bez glazury, se kromě Číny těšila oblibě rovněž ve starověké Evropě. Vznikalo z ní nádobí, vodovodní trubky, ale i dekorace budov – ovšem například pro Řeky nešlo o pouhý užitkový materiál a tvořili z něj též umělecké předměty. K nejslavnějším evropským skulpturám z pálené hlíny tak patří socha Dia unášejícího Ganymeda, datovaná do let 400–500 př. n. l.
TIP: Tajemství terakotové armády: Naučili Číňany sochařskému umění Evropané?
Podle vědců měli největší vliv na vznik čínské terakotové armády právě řečtí sochaři. Na její výrobě se zřejmě podíleli jako „technický dozor“ a učitelé vypalovacích technik. Čínu a Evropu totiž pojily úzké vztahy ještě před zrodem hedvábné stezky okolo roku 130 př. n. l., a zjevně nešlo jen o urozená poselstva z Říma, nýbrž také o výměnu znalostí a řemeslných dovedností, které s sebou přinášeli „obyčejní“ příchozí. Podle čínských archeologů o tom svědčí například nález evropské DNA v provincii Sin-ťiang, který datují do éry již zmíněného císaře Čchin Š’-chuang-tiho, vládnoucího v letech 246–210 př. n. l. Evropané podle všeho v říši jen krátce nepobývali – ale také žili a umírali. I proto se badatelé domnívají, že čínské terakotové sochy čerpaly inspiraci z těch řeckých.
