Tepny a žíly impéria: Námořní doprava a zásobování Británie během 2. světové války

Již v letech 1914–1918 přinesly posádky civilních lodí velké oběti na oltář vítězství. Král Jiří V. jejich úsilí ocenil oficiálním ustavením Britského obchodního loďstva (British Merchant Navy). Na začátku druhé světové války sloužilo na dopravních lodích celkem 144 000 námořníků, ale v průběhu konfliktu tento počet vystoupal až téměř k 200 000 mužů a žen z celého impéria. Ti opět v boji proti agresorovi krváceli, když jich 36 749 zemřelo, 5 720 padlo do zajetí a 4 707 utrpělo zranění. 

Šnečí rychlostí

Hned v září 1939 převzalo plnou kontrolu nad obchodním námořnictvem britské ministerstvo lodní dopravy. Zatímco posádky a jejich vybavení měly i nadále na starosti soukromé společnosti, ministerstvo neslo odpovědnost za přidělování plavidel jednotlivým válčištím a přesné určování úkolů. I když měla Velká Británie největší obchodní loďstvo na světě, musela se svými zdroji nakládat velmi uvážlivě. Plánovači správně předpokládali těžké ztráty a také nutnost zajistit plynulou přepravu mezi různými částmi impéria. Každou loď bylo třeba vytížit na maximum – pokud například přivezla na Střední východ posily, zpátky plula naložená zraněnými vojáky, kteří potřebovali delší zotavení v Británii. Velkou roli hrál také čas.

Kapitáni často nařizovali hospodárnou rychlost kolem 8–10 uzlů (15–18,5 km/h) a lodě dosahující 15 uzlů (27,8 km/h) se považovaly za velmi rychlé. Za této situace Britové pečlivě zvažovali trasy jednotlivých konvojů. Cesta z domácích ostrovů do Alexandrie kolem jižní Afriky trvala o řadu týdnů déle než kratší, ale podstatně nebezpečnější skrz Středozemní moře. V kritických letech 1940–1941 se tradičně riskující Churchill opakovaně střetával s admiralitou, když požadoval vyslání vojáků a tanků na Střední východ právě touto trasou.

Šlo nejen o čas, kdy se vojáci a tanky dostanou na pouštní frontu, ale také o další využití nasazených lodí. Vzhledem k tomu, že většina plaveb trvala řadu týdnů či měsíců, stihla jich každá loď jen několik ročně (například na obrovských rozlohách Pacifiku zvládla část amerických námořníků za stejné období pouhé tři plavby).

Neshody v rodině 

Britové se poučili z řádění německých ponorek v první světové válce a okamžitě po vypuknutí nepřátelství zavedli konvojový systém, který výrazně snižoval ztráty. Zároveň ale trvalo nějaký čas, než se desítky plavidel shromáždily v přístavu a poté vytvořily formaci. Admiralita skládala konvoje podle rychlosti, ale přesto některé lodě musely plout pomaleji, aby se celé procesí nerozpadlo. To všechno způsobovalo další časové prostoje, které omezovaly tolik potřebný dovoz. Na druhou stranu měla pomalá plavba občas i své výhody.

Britové několikrát vyslali na moře pěší divizi s tím, že popluje kolem mysu Dobré naděje a až u pobřeží východní Afriky padne konečné rozhodnutí, jestli je těchto posil třeba spíše na Středním východě, nebo v Indii. V jednom případě dokonce došlo k drobné roztržce mezi britskou a australskou vládou. Stalo se tak na začátku roku 1942, kdy vítězná japonská tažení v jihovýchodní Asii způsobila vážnou krizi. Většina australských vojsk tou dobou bojovala na Středním východě nebo v Malajsii a premiér země logicky žádal jejich stažení k ochraně vlasti.

Churchill to sice již dříve přislíbil, ale nyní chtěl jednu divizi přemístit do Barmy, kde by pomohla stabilizovat frontu. Zatímco vojáci pluli Rudým mořem a Indickým oceánem, mezi vrcholnými politiky probíhala výměna diplomatických depeší. Britský premiér předpokládal, že svůj australský protějšek přesvědčí o správnosti svých úvah, a dokonce v tomto směru i změnil rozkazy pro přepravní lodě. Ke svému velkému překvapení pak ale zjistil, že John Curtin trvá na svém a chce celou pěší divizi v Austrálii, čehož také dosáhl. Churchillovy vzpomínky na druhou světovou válku ukazují, že z něj hořkost nevyprchala ani s odstupem deseti let.

Jak shromáždit vojáky

Právě velké množství času potřebné k přesunům brzdilo britské a americké přípravy na velké vyloďovací operace. Velkou část lodní tonáže spotřebovalo zásobování armád v severní Africe a na Středním východě, takže Spojenci ani při nejlepší vůli nemohli vyhovět opakovaným sovětským žádostem o brzké otevření druhé fronty v západní Evropě. Britská či americká divize měla na plných stavech i s posilovými prostředky téměř 20 000 mužů a tisíce vozidel.

K jejich přepravě bylo třeba vypravit vždy jeden celý obsáhlý konvoj o desítkách lodí, který navíc musela před všudypřítomnými ponorkami hlídat velmi silná eskorta. I samotné provedení obojživelné invaze si vždy vyžádalo stovky či tisíce plavidel. V tomto případě bylo třeba dát si obzvlášť velký pozor i na to, jak přístavní dělníci lodě naložili.

Zmatky při vylodění

Nejdůležitější materiál se musel nacházet nahoře, zatímco méně podstatné věci ležely až na spodních palubách. Pokud se to nepodařilo, došlo k podobně nešťastným událostem jako u Anzia, kde se v lednu 1944 údajně již prvního dne vylodění vykládaly psací stroje, zatímco jednotky v první linii čekaly na munici a pohonné hmoty. Další limitující faktor představovala kapacita přístavů.

Vojska vyloděná v Alžírsku, na Sicílii či v Normandii potřebovala denně desetitisíce tun zásob. Výraznou pomoc v tomto směru představovaly výsadkové lodě, z jejichž ramp vyjížděly nákladní automobily přímo na pevninu a poté na frontu. Většinu lodí však bylo třeba vyložit pomocí jeřábů a posléze ručně. S tím rostla důležitost přístavních dělníků, které se Britové snažili předcházet. Už jen hrozba jejich stávky se totiž mohla velmi negativně projevit na plynulosti námořní dopravy. A na té Velká Británie závisela. Vždyť dovážela asi polovinu potravin a většinu pohonných hmot.