Revoluční zlepšení přinesla druhá světová válka rovněž v oblasti medicíny. Ještě během prvního světového konfliktu podlehla odhadem více než polovina vojáků nikoliv přímo zraněním, nýbrž infekci, jež se do rány dostala druhotně.
Fakt, že za mnohé nemoci odpovídají neviditelné mikroorganismy, prokázal německý lékař Robert Koch již na přelomu 19. a 20. století. Nikdo však přesně nevěděl, jak s poznatkem naložit. Nová etapa léčby se začala psát roku 1914, kdy se německý medik Gerhard Domagk zaměřil na studium v oblasti patologie a bakteriologie. Jeho úsilí brzy korunoval vynález tzv. sulfonamidů – organických sulfonových sloučenin se silně antibakteriálními účinky. Krátce nato spatřilo světlo světa léčivo Prontosil: Vyrábělo se v podobě tablet či bílého prášku, který se sypal přímo do rány. Za druhé světové války jej měl v lékárničce prakticky každý americký voják a Domagk se za svůj objev dočkal Nobelovy ceny.
Spása jménem penicilin
Vůbec nejrozšířenějším medikamentem druhého globálního konfliktu se ovšem stal penicilin. Alexander Fleming sice látku hubící široké spektrum bakterií vyvinul už ve 20. letech, výroba však byla velmi zdlouhavá, technologicky náročná a především drahá. Pro potřeby armády tak zůstávala nedosažitelná.
TIP: Štěstí přeje připraveným: 7 užitečných vynálezů, které vznikly díky náhodě
Situace se změnila teprve v roce 1941, kdy Fleminga oslovila farmaceutická firma Pfizer Corporation, štědře sponzorovaná americkou vládou. Spolupráce brzy přinesla ovoce: Už roku 1943 produkovaly farmaceutické společnosti 400 milionů jednotek penicilinu měsíčně a v roce 1945 šlo o neuvěřitelných 650 miliard. Mnohé z dávek vyrobených na sklonku války se sice přímo na bojišti nevyužily, přesto pomohly zachránit statisíce obyvatel v poválečné Evropě i Americe.
Ohromný pokrok tehdy nastal rovněž v léčbě tetanu, který ještě za první světové války patřil mezi největší zabijáky vojáků i civilistů. Již roku 1924 vznikla první vakcína, ale její účinnější „sestra“ bez nebezpečných vedlejších účinků se objevila teprve v roce 1938. O dva roky později ji s pozitivními výsledky odzkoušely tisíce účastníků bitvy u Dunkerku: Žádný ze 17 tisíc mužů zraněných na bojišti se tetanem následně nenakazil. Brzy po válce se očkování dočkala i běžná populace, a onemocnění se tak podařilo redukovat na minimum.
Válka s komáry
Především v jižním Pacifiku se američtí vojáci bojující proti Japoncům potýkali s dalším nebezpečným nepřítelem – malárií. V mnoha případech nemoc určovala výsledky bitvy a nakonec si vyžádala víc obětí, než jich způsobila armáda ze země vycházejícího slunce.
Američané už tou dobou jedno antimalarikum znali: Otcem přípravku Atabrine se stal australský fyzik, lékař a voják sir Neil Hamilton Fairley. Léčivo se v Evropě vyrábělo už od 30. let, jenže jeho zásoby se do jižního Tichomoří dostávaly pozdě a v malých dávkách. Jen pro představu – podle odhadů z roku 1942 z Filipín trpělo malárií zhruba 24 tisíc ze 75 tisíc amerických vojáků.
Situace se stále zhoršovala, proto Američané v roce 1943 založili poradní výbor pro tropickou medicínu, s hlavním specialistou plukovníkem Howardem F. Smithsem. Brzy poté se začala psát další zajímavá kapitola lékařských – a jak se posléze ukázalo – i zemědělských dějin.
Od malárie k DDT
Roku 1939 si Švýcar Paul Hermann Müller povšiml, že látka DDT neboli dichlordifenyltrichloretan, vyvinutá v roce 1874 rakouským chemikem Othmarem Zeidlerem, dokáže velmi efektivně hubit hmyz. Napadlo ho, že by ji bylo možné využít i na bojišti, například proti otravným vším, jež přenášely nebezpečné choroby. USA obdržely první vzorky již roku 1942 a o rok později se je rozhodly plošně uplatnit přímo v jižním Pacifiku proti komárům šířícím malárii. Nové insekticidy se dodávaly i k osobní potřebě v tehdejší novince, aerosolových sprejích, které dnes běžně používáme u parfémů nebo čisticích prostředků. U jejich zrodu stáli v roce 1941 Američané Lyle Goodhue a William Sullivan.
TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou
V 60. letech se ovšem zjistilo, že se toxické DDT hromadí v tkáních a způsobuje pomalou otravu. Ačkoliv jeho nasazení v rozvojových státech zachránilo miliony životů, zdravotní rizika nakonec převážila a od 70. let se po celém světě šířil zákaz používání látky. Dnes platí téměř všude, i když občas zaznívají hlasy vlád chudých afrických zemí chronicky postižených malárií, které by návrat DDT uvítaly.
