Tank T-54/55: Ocelová páteř vojsk Varšavské smlouvy

V květnu 1945 tvořil páteř obrněných sil Rudé armády osvědčený střední tank T-34/85, vyznačující se vysokou pohyblivostí, silnou výzbrojí i kvalitním pancéřováním. Současně však bylo zřejmé, že se jeho koncepce dostala na hranici svých technických možností a pro poválečné období je třeba připravit podstatně modernější typ. Konstrukční cestu ukázal poměrně málo známý následovník T-44, šlo však o stroj, který stál na počátku nové řady sovětských středních tanků.

Dosavadní systém zavěšení podvozku Christie u něj nahradily torzní tyče, motor měl uložen napříč a zkušebně se u něj testovalo i nahrazení stávajícího 85mm kanonu výkonnější zbraní kalibru 100 mm. Stroj T-44 posloužil jako základ dalšího vývoje, který ještě na sklonku roku 1945 vedl k postavení prototypu označeného Objekt 137.

Ten dostal zcela novou věž a konstruktéři se dokonce pokusili nainstalovat dva dálkově ovládané kulomety umístěné nad úrovní pásů. Hlavní výzbroj tvořil kanon D-10T ráže 100 mm, který výrazně zvýšil palebnou sílu stroje, ovšem vzhledem k větším rozměrům munice jí mohli tankisté oproti starému T-34 naložit výrazně méně, u prvních verzí nového tanku pouze 20 kusů.

Nevhodná věž

V dubnu 1946 přijala čerstvě přejmenovaná Sovětská armáda stroj formálně do výzbroje pod označením T-54 a začala sériová výroba. Rozbíhala se však pomalu a typ provázela řada potíží, především s nespolehlivou převodovkou. Komplikace měla odstranit přepracovaná verze s novou věží, tvarově odvozenou od těžkého tanku IS-3. Lépe odolávala ostřelování a umožnila skladovat větší množství dělostřelecké munice.

Testy však prokázaly, že věž má závažný konstrukční nedostatek v podobě nevhodných úhlů některých skloněných partií stěn. Při zásahu se totiž projektily odrážely od stěn přímo proti horizontální části korby nad motorovým prostorem. Relativně snadno tak mohlo dojít k fatálnímu poškození celého vozidla. Roku 1951 se tedy objevila třetí a konečná podoba věže s poněkud protaženým půdorysem a především upravenými sklony stěn. Stroj s touto věží se pak začal vyrábět masově.

Nízká silueta

Hlavní výzbroj představoval zmíněný kanon D-10T ráže 100 mm, doplněný spřaženým 7,62mm kulometem SGMT a případně protiletadlovým kulometem DŠK na stropu věže. K výzbroji patřil i trupový kulomet, dálkově ovládaný řidičem, ten však byl u pozdějších verzí odstraněn. V praxi se totiž ukázalo, že řidič je plně vytížen ovládáním vozidla a vyřazení trupového kulometu technologicky zjednodušilo výrobu stroje. Tato dosud tradiční tanková zbraň se tak neobjevila ani u dalších typů.

Stroj poháněl vidlicový dvanáctiválcový diesel V-54, u pozdějších verzí V-55. Díky vhodnému tvaru věže byl T-54 výrazně nižší než západní protějšky a představoval tak cíl s mnohem menší siluetou. Na druhou stranu však jeho věž neumožňovala dostatečně sklopit kanon, což snižovalo bojovou hodnotu stroje při boji ze zakopaných postavení nebo v složitějším horském terénu či husté zástavbě. 

Nejrozšířenější obrněnec

Výroba se rozeběhla v roce 1949 a se všemi následujícími verzemi v Sovětském svazu překonala hranici 50 000 exemplářů. Licenčně se T-54 montovaly také v Polsku a Československu, především však v Číně. Se všemi verzemi, postavenými po celém světě, se tak množství T-54 a jeho klonů odhaduje minimálně na 86 000, možná však až 100 000 exemplářů. V každém případě jde o tank vyrobený v bezkonkurenčně nejvyšším počtu v dějinách. Masových rozměrů nabyla produkce roku 1953 a od základního vzoru vznikla dlouhá řada následujících verzí.

Roku 1955 se objevil T-54A s modernizovaným kanonem D-10TG, stabilizovaným v jedné rovině pomocí systému STP-1 Gorizon, hlaveň navíc dostala ejektor povýstřelových zplodin. V roce 1957 začal vyjíždět z továren T-54B s kanonem D-10T2S, vybaveným systémem stabilizace ve dvou rovinách STP-2 Cyclon. Od dubna 1959 tanky dostávaly aktivní systém infračerveného zobrazení, který umožnil řidiči, veliteli i střelci noční vidění.

Ochrana před jádrem

Od října 1955 probíhaly snahy o radikálnější modernizaci T-54, která vedla ke zkonstruování prototypu označeného Objekt 155. Hlavním požadavkem bylo zajištění ochrany proti účinkům jaderných zbraní, neboť v polovině padesátých let obě strany studené války vážně počítaly s možností, že budou zbraně hromadného ničení na evropském bojišti nasazeny v rozsáhlém měřítku.

Stroj dostal filtroventilační soupravu a další ochranné prvky, které měly osádce umožnit přežití v prostředí pokrytém radioaktivním spadem a vést dál bojovou činnost. O ochraně před dlouhodobými následky zasažení tvrdým zářením lze ovšem značně pochybovat. Sériová podoba stroje, jenž měl mimo jiné i výkonnější motor, dostala označení T-55 a vstoupila do výroby roku 1958, následně došlo na jeho licenční produkci také v Československu a Polsku. 

Řeka není překážka

Vzhledem k očekávanému průběhu útočných operací na území západní Evropy vyvinuli sovětští konstruktéři pro T-55 systém hlubokého brodění, dovolující překonávání vodních toků do hloubky 5 m a šířky 700 m. Existovala bojová verze s malým a cvičná s větším průměrem tubusu. U druhé z nich bylo možné tank právě tubusem připojeným na věžový vstupní poklop v případě technické poruchy opustit a dostat se nad hladinu.

Od roku 1961 se dodávala verze T-55A se zlepšenou protiradiační ochranou. Tanky procházely také řadou různých místních úprav i modernizací, z nichž je v první řadě třeba jmenovat verzi T-55AM2 vyráběnou v Československu v letech 1983 až 1986. Vozidla dostala především systém řízení palby Kladivo, přídavné pancéřování, zadýmovací zařízení Tuča, indikaci laserového ozáření, tepelnou ochranu hlavně a zlepšenou stabilizaci střelby. Obdobná úprava pro T-54M se nazývala T-54AM2. Šlo o poslední tanky této řady ve výzbroji Armády České republiky, jež později plně nahradila modernizovaná verze stroje T-72M.

Plusy a mínusy

Velkou nevýhodu T-55 představoval značně stísněný prostor uvnitř věže, což byla daň za celkově nízkou siluetu stroje. Nabíječ tak měl velmi těžkou práci a T-55 dokázal vystřelit zpravidla jen čtyřikrát za minutu. Naproti tomu dobře vycvičená osádka britského centurionu mohla za stejnou dobu vypálit patnáctkrát. Podle sovětské doktríny měl nižší kadenci vyrovnat větší počet nasazených obrněnců.

V Sovětském svazu skončila produkce roku 1981, v Československu až v roce 1986. Tanky T-54/55 se staly základním prvkem výzbroje všech armád Varšavské smlouvy, a přestože v 80. letech probíhala ve většině východoevropských zemí snaha o jejich náhradu generačně modernějšími T-72, až do pádu komunismu se tento program nepodařilo naplnit.

Důvodem byly zejména omezené finanční zdroje sovětských satelitů a prohlubující se politická i ekonomická krize celého východního bloku. Řada T-54/55 tak patří k nejrozšířenějším tankům světa a dodnes se přes své stáří nachází ve výzbroji nejen mnoha armád, ale i různých povstaleckých či polovojenských skupin. 

Ve výzbroji povstalců

Popisovaná řada tanků se dočkala nasazení v řadě velkých i lokálních konfliktů. Sovětská armáda je poprvé použila při přepadení Maďarska v roce 1956 a těžkých pouličních bojích v Budapešti. Tanky T-55 tvořily rovněž významné procento sil států Varšavské smlouvy, jež v srpnu 1968 provedly invazi do Československa. V následujících dvaceti letech se pak staly nedílnou součástí okupačních sil, takzvané Střední skupiny vojsk.

Sovětská armáda typ ve velkém množství používala i za války v Afghánistánu, kde se však tanky využívaly zejména k obraně základen nebo doprovodu konvojů. Největší ztráty jim způsobovali střelci s RPG a protipancéřové miny ukryté na cestách. Stroje T-55 jsou spojeny i s vysláním polské armády do ulic při vyhlášení výjimečného stavu generálem Wojciechem Jaruzelským v prosinci 1981.

T-54 a T-55 se objevily i v dalších konfliktech na území bývalého Sovětského svazu a v mnoha případech je nasazovaly obě strany. Tanky této řady se dodnes nacházejí ve výzbroji mezinárodně neuznaných separatistických republik, disponují jimi například obrněné jednotky Abcházie, Podněstří nebo Náhorního Karabachu. Přestože byl stroj již překonaný, ruská armáda jej využila také během bojů v Čečensku, kde proti ní ovšem stály gerilové formace bez vlastní těžké bojové techniky.

Po celém světě

T-55 i starší T-54 však byly nasazeny i na jiných kontinentech. Intenzivně bojovaly ve Vietnamu, kde představovaly hlavní výzbroj komunistických sil (společně se zastaralými T-34/85). Vietnamská armáda je použila i během krátké čínsko-vietnamské války (1979). Nasazení se dočkaly i za indicko-pákistánských válek, kdy se na ně spoléhala prvně jmenovaná strana, jež je vyřadila z výzbroje až v roce 2007.

Významnou kapitolu historie typu představují i války na Blízkém východě mezi Izraelem a okolními arabskými zeměmi, podporovanými sovětským mocenským blokem. Právě ohromující ztráty, které zejména syrská a egyptská armáda utrpěly během jomkipurské války, ukázaly na technické limity tanků ruské konstrukční školy i chybnou taktiku, vštípenou arabským vojákům sovětskými instruktory.

(Ne)důstojný soupeř

Stroje T-55 se nacházely také ve výzbroji irácké armády v průběhu obou válek v Perském zálivu, kdy se jasně prokázalo, že se již nemohou postavit obrněncům nové generace. Pro vynikající americké M1 Abrams nebo britské challengery již zastaralé stroje, pocházející z padesátých let, nepředstavovaly skutečného soupeře.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Vedle výkonu 120mm hladkohlavňových kanonů stála na straně západních tankistů rovněž moderní elektronická výbava a schopnost vést přesnou mířenou palbu za dne i v noci na nesrovnatelně větší vzdálenost. Stroje T-54 a T-55 představují jeden z nejvýznamnějších typů obrněné techniky v dosavadní historii, který prošel bezpochyby rekordním počtem ozbrojených konfliktů. Dodnes se nacházejí ve výzbroji až padesáti zemí a v dalších státech jsou řádově tisíce kusů uloženy v rezervních skladech.