Takoví normální zabijáci: Skutečnou elitou jsou pouhá 2 % vojáků

Každých pět sekund kolem něj vybuchovaly miny a ohlušovaly ho rány vietnamských ostřelovačů. Přes svá zranění však v rukou dál třímal železný stojan minometu, ládoval ho střelami a bránil základnu. Ve chvílích, kdy ustala nepřátelská palba, pomáhal evakuovat zasažené parťáky a vietnamské spojence. Za necelé čtyři dny boje zabil seržant Bennie Adkins při obraně vojenského tábora A Shau za války ve Vietnamu v roce 1966 celkem 175 nepřátel a ustál 18 střelných zranění. V roce 2015 jako válečný veterán obdržel Medaili cti od tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy.

Adkins sám k tomu uvedl: „Dostal jsem medaili za všech šestnáct dalších amerických pěšáků, kteří se do té bitvy zapojili, obzvlášť za těch pět, kteří se nedostali ven. Mohu vám popsat každého muže, jenž tam byl se mnou, včetně těch, kteří padli. Mohu vám přesně říct, co se stalo. Vzpomínky vybledly, ale nezmizely.“ 

Válečníci bez emocí 

Adkins je tak držitelem nejvyššího amerického vojenského vyznamenání a pravděpodobně také přirozeným zabijákem – což není urážka, právě naopak. Důstojníci armády Spojených států pracují s termínem „přirozený zabiják“ neboli „natural born killer“ už několik desetiletí a moc dobře vědí, že mít takového vojáka v týmu se podobá výhře v loterii, přesněji v bitvě. Přirozený zabiják může sám o sobě zvrátit vývoj boje. Nepociťuje výčitky svědomí, nebrzdí ho emoce, uvažuje chladně a věcně, aby dosáhl svého cíle. Zkrátka ideální válečník.

A právě pomocí konceptu přirozeného zabijáka vysvětlují vojenští historikové i současní velitelé některé překvapivé statistiky. Odhaduje se například, že téměř polovinu ztrát na životech, které způsobí nepříteli pěchota, si připíšou pouhá 4 % vojáků. Ještě větší rozdíly panují u letectva: ve druhé světové válce zajistilo 40 % všech amerických sestřelů jen 1 % pilotů USA. Ostatní působili spíš jako „křoví“ pro letecká esa, která tak mohla lépe odvádět svou práci. 

Na hraně psychopatie

Pokud by chtěl někdo přirozenému zabijákovi přišít nálepku diagnózy, nejspíš by zvolil termín „psychopat“. Tito lidé tvoří až 4 % mužské populace a s projevem přirozeného zabijáka je pojí hned několik charakteristik: Postrádají empatii, neznají stud nebo pocity viny. Mohou působit chladně, neosobně a manipulativně. Spoléhají na racionální vyhodnocení situace, aby předpověděli další vývoj. Ačkoliv emoce ostatních neprožívají, dovedou je brát v úvahu a kalkulovat s nimi. Budí uvážlivý dojem, na bojišti se však mění v agresivní zabijáky bez výčitek.  

Major americké armády David S. Pierson ovšem posunul poznání přirozených zabijáků dál. Podle něj nezáleží pouze na genech, nýbrž i na zkušenostech z raného dětství. Přirozený zabiják odmalička řeší spory rvačkami a konflikty, čímž si tyto vzorce chování upevňuje. Má rád kontaktní sporty jako fotbal, hokej či box, které mu pomáhají ventilovat agresi. Jelikož nervový systém těchto jedinců vylučuje nižší dávky adrenalinu, mají potřebu vyhledávat nebezpečné situace. Jsou spontánnější, extrovertní a úzkost pociťují v menší míře. K tomu se přidává IQ převyšující armádní průměr o 13 bodů a údajně i jízlivý smysl pro humor plný sarkasmu.

Američtí důstojníci na uvedený mix vlastností dávají dobrý pozor, a dokonce jej aktivně vyhledávají. Jakmile se jim podaří přirozeného zabijáka v záplavě vojínů identifikovat, umístí ho do ohniska bojů, kde svou agresivitou strhne davy ostatních. Naopak málo platní jsou „natural born killers“ v záloze a při mírových jednáních. A nejhorší, co se jim může stát, je umístění na kancelářské pozici. Výsledkem bývají vyprovokované rvačky v mužstvu nebo inzultace nadřízených. 

Rarita na bitevním poli

Od dob napoleonských válek se v historických pramenech objevují záznamy o tom, že se řadoví vojíni bez patřičného výcviku vyhýbají přímé palbě na nepřítele. Raději střílejí naslepo do vzduchu, aby náhodou někoho nezranili. Generál S. L. A. Marshall se svým týmem historiků zpovídal stovky amerických vojáků bezprostředně po návratu z přímého boje ve druhé světové válce. Zjistil, že zbraň použilo pouze 15–20 % z nich, zbytek ani jednou nevystřelil. Nešlo však o zbabělce: většina mužů raději zachraňovala kamaráda, doplňovala munici nebo procházela bitevním polem s urgentní zprávou, než aby pálili na nepřítele.  

Uvedené výsledky radikálně změnily výcvik. Během korejské války se americké armádě podařilo zvýšit míru střílejících vojáků na 55 %. Ve Vietnamu už zbraň použilo 95 % mužů. Ještě to však neznamenalo vítězství v boji proti lidskému odporu zabíjet. Vojáci byli sice nuceni mačkat spoušť, ale kdo je mohl přinutit, aby trefili cíl? Zmíněný rozpor dokládá statistika: k zabití jednoho nepřítele vypálili američtí vojáci ve vietnamské válce v průměru padesát tisíc kulek. A tak si velitelé dál lámali hlavu, jak řadového vojína přeměnit v přirozeného zabijáka.

Výcvik vojáka otupí

Podplukovník David Grossman zasvětil armádnímu výzkumu několik let. Poukázal přitom na tři okolnosti, které přimějí vojáka k zabití nepřítele. Především se jedná o osobnost neboli temperament: pokud je člověk naprogramován jako přirozený zabiják kombinací genetické informace a životních zkušeností, nepotřebuje už nic dalšího.

Druhou okolnost představuje dřívější zkušenost z boje. Mnoho vojáků žene do útoku frustrace či vidina pomsty za padlé kamarády. Major Pierson doprovází tento motiv příběhem raněného vietnamského bojovníka, který vedle sebe v polní nemocnici spatřil zotavujícího se Australana, načež vstal a rozbitou lahví mu podřízl hrdlo. Bezmyšlenkovitě zareagoval také přítomný americký doktor: popadl zbraň a střelil Vietnamce do hlavy, načež se zhroutil.

Třetí potenciální podmínkou – kterou navíc jako jedinou může armáda ovlivnit – je trénink. „Ukazuje se, že s náležitým výcvikem a v odpovídajících podmínkách bude téměř každý člověk ochoten zabíjet,“ domnívá se podplukovník Grossman.  

Jak necítit vinu 

Cílem práce s vojáky je, aby se necítili zodpovědní za zmařené životy. Musejí se naučit dočasně upozadit vlastní svědomí, čehož lze dosáhnout více způsoby. Například dělostřelectvo vždy bojuje v poměrně početných týmech, čímž se nejenom zefektivňuje ládování houfnice, ale také se rozmělní odpovědnost. Ochota vyrazit do útoku se zvyšuje po intenzivním tréninku, kdy se střelba stává automatickou reakcí na podnět. Značný význam má i poslušnost k příkazům velitele. Právě k ní jsou řadoví vojáci vedeni, ale s odkazem na ni se také mnozí váleční zločinci zříkají vlastní zodpovědnosti. Historie ukázala jako účinný nástroj rovněž propagandu, která glorifikuje přínos vojáka a protivníka zbavuje lidskosti.

Přes všechnu snahu připravit psychiku na nelítostnou bitevní vřavu vojáci při svém úkolu často selhávají. Téměř 70 % z nich zůstává při prvním souboji na život a na smrt nehnutě stát v šoku z umírání a nedokážou stisknout spoušť.

Krvavá traumata 

Překonávání odporu ze zabíjení s sebou nese psychické následky. A čím sofistikovanější výcvikové metody se používají, tím strměji roste závažnost a frekvence posttraumatických příznaků mezi válečnými veterány. Americké armádě se sice podařilo ve vietnamské válce zvýšit procento střílejících vojáků na 95 %, vzrostlo však i procento těch, kteří trpěli posttraumatickou stresovou poruchou. Až 54 % z 2,8 milionu příslušníků armády USA vykazovalo příznaky jako znovuprožívání traumatické události, noční můry, poruchy koncentrace, paměti a emoční oploštění.

Studie provedené po válce ve Vietnamu prokázaly, že horší průběh posttraumatické stresové poruchy se týká vojáků, kteří se aktivně zapojili do krvavých bojů a zabíjeli. Tito veteráni se častěji rozvádějí, přicházejí o práci, propadají alkoholismu, drogám či se z nich stávají bezdomovci. Dezertéři nebo vojáci, kteří se nedostali na frontové pozice, trpí podobnými příznaky mnohem méně. 

Devadesát osm ze sta

Pokud porovnáme prožívání bojové situace očima přirozeného zabijáka, jenž sází na chladný kalkul, a pohledem běžného vojáka sužovaného výčitkami svědomí, má ten první nespornou výhodu – snadno zvládá stres a dokáže dlouhodobě psychicky odolávat. K podobnému závěru dospěli psychiatři Roy Swank a Walter Marchand po druhé světové válce. Ze vzorku sta vojáků, kteří absolvovali šedesátidenní ostré boje, trpělo celkem 98 různými psychiatrickými příznaky. Zbývající dva nikoliv. Není náhodou, že oba vykazovali charakteristiky přirozených zabijáků.