Tajný byznys Islámského státu: Chalífát proslul krutostí i efektivní byrokracií

Víme přesně, kdy takzvaný Islámský stát přestal existovat – došlo k tomu 23. března 2019, v den, kdy kurdské síly rozdrtily poslední obránce syrské vesnice Baghúz na samotné hranici s Irákem. Dva čtvereční kilometry představovaly jediný kousek území, který si teroristický „chalífát“ ještě nárokoval. 

Že to s jeho budoucností půjde z kopce, však bylo jasné už v červnu 2017, kdy irácká armáda vyrvala extremistům z rukou jejich hlavní baštu – město Mosul. Islamisté sami vyhodili do vzduchu tamní Velkou mešitu, kde o tři roky dřív vůdce ISIS Abú Bakr al-Bagdádí vyhlásil vznik nového státu, řízeného extrémně konzervativním výkladem islámského práva. Šlo nejen o pád mocenské základny, ale současně o konec jednoho symbolu. 

Zbývající bojovníci se stáhli do Sýrie, kde posléze zemřelo jejich tvrdé jádro. Ostatní se rozprchli nebo zmizeli v podzemí, odkud čas od času vylézají ve vestách ověšených výbušninami. Lidé v kavárnách a na tržištích tak dál platí svými životy, ale islamisté jako politická a ekonomická síla, před níž se kdysi třásl celý region, zanikli.  

Co po nich zbylo? Ruiny a masové hroby. A – poněkud nečekaně – stohy papírů. Úkol vybudovat stát totiž pojali skutečně poctivě a v kafkovském duchu odlili jeho základy z betonu tvořeného terorem a komplikovanou byrokracií. Její archivy o tom nyní vydávají svědectví. 

Poučení z krizového vývoje

Možná to byli fanatici, ale chytří. Poučili se z chyb, jichž se dopustily Spojené státy poté, co v roce 2003 zahájily invazi do Iráku. Strategickým omylem, který uvedl do pohybu řetěz povstání, bylo rozpuštění státní správy i armády. Ty sice pojilo úzké pouto se Saddámovou stranou Baas, ale současně by se po změně režimu velmi spokojeně ujaly povinností v nové administrativě. Místo toho museli profesionálové své posty vyklidit a instituce dostaly zákaz je opět přijmout. 

Nový Irák se tak možná zbavil starých kádrů, současně však kompletně „vykuchal“ klíčové součástky fungujícího motoru státní správy a bezpečnosti. Bezradné orgány ovládané amatéry vytvořily v zemi mocenské vakuum a skupiny jako ISIS se předháněly, která jej dřív zaplní. 

Pár týdnů poté, co počátkem června 2014 islamisté zabrali Mosul, se rozezněly tlampače mešit. Autoritativní hlas nařizoval, aby se státní úředníci dostavili do svých někdejších kanceláří. Aby si noví páni města byli jistí, že zpráva pronikla ke správným uším, následovala série telefonických hovorů bývalým šéfům. Když se jeden z nich pokoušel z povinnosti vyvléct s poukazem na bolavá záda, dočkal se odpovědi: „Jestli se neukážeš, tak přijdeme osobně a tu páteř ti zlámeme.“

Tak jako předtím. Ale jinak

Telefonát zastihl veterána státní služby Muhammada Nassera Hamouda, který strávil na iráckém ministerstvu zemědělství devatenáct let, za zamčenou bránou jeho domu. Ukrýval se uvnitř s celou rodinou. V určené datum se tedy on i jeho kolegové, zmatení a vystrašení, dostavili do šestipatrového úřadu. Židle našli vyrovnané v úhledných řadách, jako by se tam chystala přednáška. 

Do místnosti vstoupil velitel a pohodlně se usadil v čele tak, aby dobře viděli jeho pistoli připnutou na stehně. V tu chvíli byly slyšet jen jejich modlitby drmolené mezi zuby. Obávali se však zbytečně – ačkoliv velitel mluvil ostře, měl na srdci překvapivě mírnou žádost: Vraťte se do práce. Ovšem ty, kdo neuposlechnou a nebudou mít zápis v docházkové knize, čeká trest. 

Podobná setkání se odehrála na všech územích, která ISIS v roce 2014 uchvátil. Bývalí zaměstnanci města brzy znovu zaujali svá stará místa a opravovali silnice, malovali přechody pro chodce, zprovozňovali elektrickou síť nebo řešili vyúčtování. „Nezbývalo nám než se vrátit do práce,“ vzpomíná Hamoud. „Dělali jsme to, co předtím. Jenže teď pro teroristickou organizaci.“

Hory dokumentů

Ošlehaní bojovníci vyrazili na svou dobyvatelskou výpravu z hlubin pouště a založili stát, který kromě nich neuznala žádná země světa. Přesto ISIS déle než tři roky kontroloval oblast, jež byla větší než Británie a představovala domov víc než 12 milionů lidí. V době maximálního rozmachu ovládala organizace 160kilometrový pruh libyjského pobřeží, část nigerijských džunglí, jedno filipínské město a kolonie nejméně ve třinácti dalších zemích. Ovšem zdaleka největší metropolí pod její vládou se stal irácký Mosul s 650 tisíci obyvatel. 

To vše se rozplynulo v minulosti, Islámský stát je mrtev. Nicméně ve vzduchu stále visí otázka: Jak dokázala organizace, jež proti sobě svými krvavými „show“ poštvala prakticky celý svět, držet tolik území a tak dlouho? Část odpovědi leží ve stohu víc než patnácti tisíc dokumentů, které náš tým loni shromáždil během pěti výprav přímo na frontové linie Iráku. Důkazy jsme vytáhli ze stolů, za nimiž kdysi seděli velitelé teroristů, z podlah soudů, kde odsuzovali k smrti, z kartoték jejich policejních stanic a také z domovů „emírů“, nové vládnoucí šlechty. 

Výkonní a primitivní

Dokumenty ukazují, že teroristé, i když jen na krátký čas, skutečně dosáhli svého snu a vytvořili fungující stát. Svou teokracii nazvali chalífátem a vládli v ní tvrdou rukou podle vlastní interpretace islámu. Jenže stát nelze spravovat pouze mečem, stát je také pero a byrokracie. Posvěcuje sňatky, vybírá daně, zajišťuje lékařskou péči nebo třeba organizuje svoz odpadu. 

Nejpřekvapivějším zjištěním bylo, že výběr daní zdaleka předčil zisky, které ISIS plynuly z ropy. Zlatou žilou se stal každodenní obchod a zemědělství, nikoliv pokoutné prodeje barelů nerafinované ropy překupníkům ze sousedních zemí. Vojenská koalice vedená Spojenými státy se marně pokoušela přiškrtit kohoutky peněz bombardováním těžebních věží. Je totiž mnohem těžší shazovat pumy na pole ječmene. 

Až nyní, po pádu Mosulu, kdy se na hrobech konečně usadil prach, je podstatně jasněji vidět kompletní obrázek. „Vždycky jsme Islámský stát vnímali jako bandu barbarských primitivů. A oni barbarští byli. Jenže si zároveň uvědomili, že nutně potřebují udržovat civilní instituce,“ soudí americko-libanonský politolog a specialista na Blízký východ Fawaz Gerges, autor knihy Islámský stát: Cesta k moci (ISIS: A History). „Schopnost Islámského státu vládnout byla stejně nebezpečná jako jeho bojovníci.“

Kalhoty krátké, ale ne příliš

Den po tísnivém setkání s autoritou ISIS se Hamoud dostavil do staronové práce. Bylo to nezvyklé, protože měl poprvé během své kariéry za kolegy výhradně sunnity. Lidé jiných vyznání, především šíité a křesťané, uprchli. Všechno ostatní ale zůstalo při starém: Militanti je pouze upozornili, aby na veškerých papírech začernili logo iráckého státu. Krátce nato už nově vytištěné formuláře nesly hrdý černý znak ISIS. Dostalo je všech čtrnáct nových ministerstev – včetně toho, jež mělo v popisu práce vykrádání kulturních a archeologických památek, a toho, které se zabývalo „válečnou kořistí“. 

Novou hlavičkou na listinách to ovšem neskončilo, úřad čekala velká proměna. Islamisté nejprve poslali domů veškeré ženy a zavřeli školku, jež k ministerstvu náležela. Rozpustili také tamní právní oddělení s tím, že obchodní i civilní právo přestalo existovat a nahrazuje ho jediný zákon, zákon Prorokův. Zrušili rovněž jednu z tradičních povinností, které Hamoudovo oddělení zajišťovalo: kontrolu vlhkosti vzduchu a srážkovou předpověď. Odůvodnění znělo, že déšť představuje dar Alláhův – a kdo jsou lidé, aby měřili jeho štědrost?  

Nakonec zaměstnancům zakázali holení a zapověděli kalhoty, jež by zakrývaly kotníky, ovšem jejich horní lem nesměl přesáhnout polovinu lýtek. Jak přesně se oblékat, názorně ukazovaly letáky tištěné na křídovém papíře, které se distribuovaly do všech domácností. Lidé tak měli dosáhnout idealizovaného odění, jaké se prý nosilo před 1 400 lety za časů Proroka. 

Začínají konfiskace 

Zhruba pět měsíců po ustavení vlády ISIS přišla největší změna, jež z úředníků udělala přímé komplice teroristické skupiny. Hamoudovo oddělení, zodpovídající za pronájem státní půdy farmářům, dostalo příkaz zvýšit výdělek a především celý proces urychlit. To, co dřív znamenalo týdny běhání od přepážky k přepážce, se nyní mělo stihnout za jediné odpoledne. A to byl jen začátek. 

Nadále měl úřad pronajímat nejen státní půdu, nýbrž také pozemky, které mu nikdy nepatřily. Ve 27stránkovém manuálu nazvaném Chalífát a cesta proroctví fanatici jasně deklarovali vztah k majetku jiných náboženských skupin – tedy konfiskaci. „Ministerstvo spravedlnosti nařizuje,“ psalo se v něm, „znárodnit majetek každého odpadlíka, šíity, křesťana, alavity či jezída.“ Příslušníci Islámského státu byli totiž výhradně sunnité a viděli sami sebe jako jediné pravé věřící. Nově měl Hamoudův úřad vést evidenci polností všech náboženských menšin a distribuovat je místním sunnitům. 

Poznámka na okraj

Konfiskace ovšem nekončily u půdy. Ministerstvo válečné kořisti dostalo do popisu práce zabírat a rozprodávat kromě domů a bytů i tak triviální věci jako postele, poličky, knihy, a dokonce příbory, jež po uprchlých rodinách zbyly. 

Jeden z dokumentů ministerstva jsme našli v budově, kterou téměř srovnal se zemí spojenecký nálet. Na zmačkaném a ohořelém papíře, odeslaném Kanceláří mučedníků starající se o rodiny zabitých bojovníků ISIS, se lze dočíst: „Prosím o laskavé schválení žádosti rodiny po zesnulém bratrovi Salíhu Chaláfovi.“ Dokument se týká poskytnutí kuchyňského vařiče a pračky. Rukou psaná poznámka na okraji listu věcně komentuje: „Poskytnout pouze vařič. Přidat plazmovou televizi.“ Žádající osobou byla paní Hadra – podle policejních záznamů tehdy těhotná žena jednoho ze sebevražedných atentátníků, kteří se v roce 2015 odpálili v pařížském divadle Bataclan, a připravili tak o život devadesát lidí. 

Poklad v odpadcích

Zvyk hrabat se v nepořádku, který po sobě zanechali teroristé, jsem si vytvořila v roce 2013, když jsem coby reportérka pokrývala operace al-Káidy v Mali. Místní mě tehdy navedli k budovám, jež okupovali islamisté v pouštním Timbuktu. Mezi rozházeným nábytkem a pořadači papíru jsem našla rukou psané listiny, které extremisté převáželi přes poušť a jež ukazovaly svět takový, jak si ho vysnili po úspěšném džihádu. 

Když se koaliční síly koncem roku 2016 pohnuly k ofenzivě, která měla vládě vrátit Mosul, spěchala jsem do Iráku. Po tři týdny jsem se pokoušela najít jakékoliv dokumenty, ale marně. Den za dnem se náš tým snažil vyjednat přístup do budov nesoucích znak Islámského státu, abychom pak našli prázdné šuplíky a harddisky vytrhané z počítačů. 

Nakonec se na nás usmálo štěstí: Jeden z místních si vzpomněl, že v nedaleké vesnici Omar Khan, kam islamisté umístili ředitelství svého Ministerstva zemědělství, se nachází dům plný papírů. Vyrazili jsme tam, ale našli jsme ho – stejně jako všechny ostatní – kompletně vyrabovaný. Nicméně vzadu na dvorku jsem si všimla kůlny, a když jsem otevřela dveře, uviděla jsem poklad: 273 žlutých svazků s logem ISIS, všechno konfiskační materiály na půdu, z níž islamisté vyhnali původní vlastníky. Když jsme pak papíry v New Yorku překládali, jedno jméno se na nich objevovalo znovu a znovu – hlavní technický supervizor Mahmoud Ismael Salim. 

Nabídka, která se neodmítá

Při další cestě do Iráku jsem tyto papíry ukázala místnímu policejnímu důstojníkovi, který podpis poznal a vzal mě přímo do domu onoho úředníka. Na dotaz, proč ještě nezatkli člověka, jenž pracoval pro ISIS, jenom pokrčil rameny. Jeho lidi plně zaměstnávalo pátrání po těch, kdo zabíjeli se zbraní v ruce, a na malé ryby z administrativy nezbýval čas ani zdroje. Tak jsme vstoupili do skromného příbytku muže, jehož podpis odebral polnosti křesťanskému knězi, zabavil ovocné sady klášteru a nechal propadnout majetek šíitských rodin. 

Jedinou dekoraci v pokoji představovaly rozbité hodiny, jejichž ručičky se zastavily na 10:44. Shrbený muž s tlustými brýlemi, 63letý Salim, byl očividně nervózní. Vysvětlil, že několik posledních let vedl místní pobočku ministerstva zemědělství a výkazy zasílal panu Hamoudovi. Přiznal, že na papírech je jeho podpis, ale současně dodal, že neměl jinou možnost. Do teroristické administrativy jej povolali lidé, kteří běžně řežou hlavy – a taková „nabídka“ se neodmítá. 

Moji bratři a sestry

Popsal, jak celé přebírání agendy vypadalo: „Vzali si všechny naše dokumenty a jeden po druhém je prošli. Udělali si seznam pozemků a spárovali je s náboženským vyznáním majitelů. Pak začali půdu metodicky zabavovat.“ Vzpomněl si také, jak informátoři volali do kanceláře a udávali křesťany a šíity. Zkonfiskovaná pole pak jeho úřad nabídl k pronájmu sunnitským rodinám. Těm nejchudším, kteří si nemohli dovolit zaplatit nájem předem, nabídli polnosti výměnou za třetinový podíl na sklizni. 

Dokončení: Tajemství černé mašinerie: Co zbylo z Islámského státu?

Během některých dnů se od dveří jeho kanceláře vinul celý had čekajících. Salim mnohé z nich znal osobně – rozčarované sunnity rozzlobené na vládu, sestávající převážně z šíitů. Jejich děti si hrávaly společně s těmi jeho, i s kamarády od křesťanů a šíitů ze sousedství. Jenže pozemky těchto rodin si nyní sunnité přivlastňovali. Jediný škrt pera ukončil dlouhou historii. „Vztahy jsme budovali desítky let, už otcové našich otců,“ snažil se vysvětlit Salim. „Ti lidé byli moji bratři a sestry. Ale neměl jsem na vybranou, musel jsem to udělat.“