Tajemství neverbální komunikace: Jak poznat lháře z řeči těla?
Děti od malička učíme, že lhát se nemá. Přesto většina lidí pravdu denně upravuje, většinou zcela nevědomky a v dobrém úmyslu. Záměrně vyslovená lež však může napáchat mnoho škod, a není proto od věci naučit se rozpoznávat signály, že nás někdo vodí za nos
Oční kontakt – právě ten se obecně považuje za indikátor pravdomluvnosti. Pokud před vámi někdo uhýbá pohledem a zdá se, jako by něco skrýval, měli byste se mít na pozoru. Je to však opravdu tak jednoduché? Ve skutečnosti záleží na celé škále faktorů a zkušení lháři si na zmíněný notoricky známý ukazatel pochopitelně dají pozor.
Jedna ze studií na uvedené téma zjistila, že až 70 % lidí svému protějšku při vědomém lhaní naopak záměrně hledí přímo do očí, nejspíš z pochopitelné obavy, aby je nezačal podezřívat z neupřímnosti. Jde ovšem o velmi ošidný trik, protože příliš dlouhý oční kontakt naopak vyvolává u protějšku pocit nepohodlí. Zmíněný pozůstatek naší evoluce vychází z faktu, že dravci se pohledem doslova „přilepí“ na oběť a nespustí ji z očí.
Každopádně i když si dá lhář na délku upřeného pohledu pozor, mohou jej prozradit další, méně ovlivnitelné signály. Zaměříte-li se na pohyb zornic, zjistíte, že se mění podle toho, o čem mluvčí právě hovoří: Pokud si chce vybavit nějakou reálnou vzpomínku, nevědomky stočí pohled doleva nahoru, a naopak při snaze něco si vymyslet směřují oči většinou doprava. Souvisí to s aktivitou příslušné mozkové hemisféry, zodpovědné právě za dotčené myšlenkové procesy.
Pohyby oční koule lze jen těžko kontrolovat vůlí a například pro policejní psychology patří jejich sledování k oblíbeným metodám, jak při výslechu podezřelého prokouknout. Zkušený vyšetřovatel si dokáže všimnout i tak jemných rozdílů, jako je dilatace zornic v reakci na aktuální téma hovoru. Bez ohledu na obsah vyřčeného se totiž rozšiřují například při pomyšlení na něco, co v člověku vyvolává touhu.
Jde to i bez detektoru
Omezit se pouze na oblast očí by se však nemuselo vyplatit. Příznaky lži se mohou promítnout do celého obličeje, a dokonce i těla – stačí se zaměřit na některé signály neverbální komunikace, jež dotyčného zpravidla prozradí. Není totiž v jeho silách soustředit se na vymýšlení přesvědčivě působícího tvrzení a současně kontrolovat úplně všechny tělesné reakce. Člověk je od přírody upřímný tvor a vědomé vyřčení nepravdy pro něj představuje nepřirozený akt, vyvolávající stres. Na zmíněném principu ostatně staví tzv. polygraf, známější jako detektor lži.
Přístroj funguje na základě snímání různých hodnot, od tepové frekvence až po míru pocení, jež se mění v závislosti na rozdílné hladině stresových hormonů. Mnoho projevů však snadno odhalí i pouhý pozorný pohled. K nápadným signálům patří frekvence dechu: Klidný člověk, který nemá důvod lhát, dýchá uvolněně. Naopak napětí vyvolané lhaním způsobí stažení břišních svalů, takže dotyčný dýchá zrychleně a povrchně. Kvůli zúžení hlasivek se navíc může změnit výška hlasu a lhář častěji odkašlává, aby hrdlo uvolnil.
Jen si upravím kravatu…
Při pozorování tváře člověka, který právě říká pravdu, si lze všimnout několika základních ukazatelů. Řadí se mezi ně například symetričnost rysů: Když se dotyčný usmívá, oba koutky úst se mu rovnoměrně zvedají, stejně jako obočí při překvapení. Lhář musí naopak většinu grimas předstírat, a zpravidla při tom nedokáže perfektně napodobit jejich přirozenou formu. Výsledkem bývá různě pokřivený a nesouměrný výraz. Nejistotu se pak mnozí lháři pokoušejí zamaskovat neupřímným, přehnaně širokým úsměvem, který za normálních okolností používáme jen výjimečně, třeba při focení. Právě ústa leccos napovědí sama o sobě: Snahu něco zamlčet může signalizovat vtahování rtů dovnitř nebo špulení do špičky, k němuž se uchylujeme samovolně, když se snažíme zpracovat nepříjemné emoce.
Při běžné konverzaci se vyjadřujeme nejen slovy, ale rovněž nevědomými neverbálními signály, zejména rukama. Pokud naše řeč plyne přirozeně, automaticky ji provázíme i příslušnými gesty. Při lhaní však mozek zaměstnává snaha vymyslet věrohodnou historku a zbytek těla často zůstane strnulý. Případně má lhář sklony nějak skrýt své dlaně, třeba pod stolem či v kapsách. Když ovšem dojde k závěru, že by ho protějšek mohl podezírat, začne se podvědomě chránit. Známkou takového jednání je kupříkladu dotýkání se krku coby jedné z nejzranitelnějších částí těla: Lhář si popotahuje límeček či kravatu a škrábe se na kůži nebo si ji mne. Mimochodem, u citlivějších jedinců většinou pokožka reaguje na stres ze lhaní změnou barvy a stejně jako při studu může mírně zčervenat.
Všímat si rozdílů
Pokud se ovšem při komunikaci s potenciálním lhářem zaměříte pouze na vizuální stránku jeho projevu, snadno ztratíte ze zřetele neméně důležitou složku, a sice obsah řeči. Kdo mluví pravdu, nemá potřebu svá tvrzení nijak přikrášlovat a nechává slova volně plynout. Oproti tomu lháři vše většinou vymýšlejí „za pochodu“, takže se nápadně častěji uchylují k vycpávkovým slovům jako „no“, „ehm“, „víš“ atd. Zároveň ve snaze působit věrohodně nezřídka doplňují množství nadbytečných informací, jež s tématem zjevně nesouvisejí, ale slouží k odvedení pozornosti. Mohou se také podezřele často ujišťovat, že jste je slyšeli a rozumíte jim.
Je však třeba brát v úvahu, že u méně extrovertních lhářů pravděpodobně dojde k přesnému opaku: Vyslovení nepravdy jim způsobuje takové nepohodlí, že se raději omezí jen na nejstručnější vyjádření a jednoslovné odpovědi. V obou případech platí, že receptem na odhalení lži je dotyčného dobře znát. Pokud víte, jak se chová, když je uvolněný, můžete snadno porovnat změny v jeho mluvě i gestikulaci a všimnout si nápadných rozdílů.
Lhář, nebo stydlín?
Bohužel ani evidentní příznaky nelze považovat za usvědčující důkaz. Popsané projevy stresu totiž nejsou specifické a setkáváme se s nimi v řadě situací, nejen při lhaní. Pokud tedy někdo při hovoru s vámi působí nervózně, ošívá se a uhýbá pohledem, může to jednoduše znamenat, že se necítí komfortně, není mu dobře nebo se zkrátka stydí.
TIP: Odhalená řeč těla: Vaše emoce může prozradit i to, jak píšete na klávesnici
Trénovaní lháři mají pečlivě nastudovaný seznam signálů, jimž se mají vyhýbat, a dokážou se naprosto mistrně ovládnout, takže žádné podezřelé chování na první pohled nevykazují. Takového člověka nakonec může prozradit jedině rozpor v jeho tvrzeních, kdy pravda sama vyjde najevo. Podle psychologů neexistuje žádná spolehlivá metoda, jak stoprocentně prokouknout libovolného lháře – což přiznávají i zkušení vyjednávači FBI a dalších tajných služeb.
Jak získat jistotu?
Pojmete-li na základě tělesných signálů podezření, že k vám někdo není upřímný, existuje několik možností, jak můžete svou hypotézu ověřit. Především je třeba nenechat se zavalit proudem řeči, ale aktivně do ní vstupovat. Jak na to?
Ptejte se na detaily – vymyslet věrohodnou lež není jednoduché a lháře často odhalí nejednotnost v detailech. Zajímejte se proto o zdánlivě nesouvisející drobnosti a všímejte si, jak pohotově váš protějšek zareaguje. Volte zejména dotazy, které pravděpodobně neočekává, a nemá tak na ně připravenu odpověď. Známkou může být například náhlé znejistění, kdy mluvčí pro získání času nejprve zopakuje vaši otázku, případně vyhýbavě uteče k jinému tématu.
Požádejte o zopakování – lháři se svou historku většinou naučí nazpaměť a posléze ji opakují jako básničku. Spolehlivě je proto zmate, pokud je požádáte o zopakování třeba jen konkrétního úseku, případně obrátíte chronologii příběhu a budete se zajímat nejprve o to, co se stalo jako poslední.
