Tajemství elixíru mládí: Jak vypadá pátrání po receptu na nesmrtelnost

Odpověď na otázku dlouhověkosti hledají vědci v přírodě, konkrétně u živočichů, kteří žijí mnohem déle než člověk. Patří k nim například velryba grónská, jež bez problémů pokoří hranici dvou staletí. Bezkonkurenčním rekordmanem zvířecí říše je však mlž arktika islandská: V roce 2006 vylovili britští výzkumníci z moře u Islandu exemplář starý 507 let. Měkkýš tedy žil už v době, kdy v Čechách vládl Vladislav Jagellonský a v Itálii maloval obrazy Leonardo da Vinci.

Živočicha, který dokáže zastavit čas, ovšem najdeme i v našich rybnících a řekách: Láčkovec nezmar obecný ani po deseti letech chovu v laboratoři nechřadne a nepolevuje v příjmu potravy či v rozmnožování. Kalkulace naznačují, že kdybychom jej poctivě sledovali 1 400 let, z původní populace by přežívalo asi 5 % dospělců. Zbytek by však nepodlehl stáří, jak by se dalo očekávat, ale uhynul by v důsledku nehod, chorob a dalších vnějších příčin. 

Gen dlouhověkosti

Nesmrtelnosti dosahují nezmaři zřejmě díky zvláštní variantě genu FoxO, který zvyšuje odolnost vůči negativním účinkům volných kyslíkatých radikálů: Ty vznikají v každé buňce během základních životních procesů a jejich reakce s nejrůznějšími vnějšími molekulami pak poškozují komponenty organismů, včetně jejich dědičné informace.

Vědci už prokoukli i další přírodní metody na prodloužení života: Velryby například vděčí za „metuzalémský věk“ unikátní pojistce proti rakovině – jejich buňky jsou díky variantám některých genů obzvlášť výkonné při opravování poškozené DNA. Jiný způsob ochrany proti nádorům se vyvinul u slonů, za jejichž dlouhověkost zodpovídá kromě jiného i 38 kopií genu p53, který pomáhá zastavovat zhoubné bujení.

Omládnout smrtí

Protože nám podobné vymoženosti nebyly dopřány, musíme si podle mnohých odborníků svou cestu k dlouhověkosti vydláždit genetickým inženýrstvím. Na slovutné Mayo Clinic v americkém Rochesteru například tým pod vedením Darrena Bakera a Jana van Deursena „vyčistil“ myší organismus od buněk vykazujících výrazné známky stárnutí, a tím zvířatům o čtvrtinu prodloužil život. 

Omlazení docílili vědci úpravou dědičné informace myší: Injekčně podaným lékem ji naprogramovali tak, aby přiměla zestárlé buňky páchat „přirozenou sebevraždu“, a tudíž je odstraňovala z organismu. Některé tkáně se tímto způsobem zbavily až tří čtvrtin starých buněk a očištěné následně fungovaly mnohem lépe než přirozeně stará konkurence. 

Slepá ulička?

Omlazené myšky byly také zdravější: Ve srovnání s jejich vrstevnicemi jim lépe fungovaly ledviny a srdce snáz vzdorovalo stresu. I rakovina, která je u stárnoucích hlodavců poměrně běžná, se dostavila až s výrazným zpožděním.

Smrt nepotřebných buněk však nevyřešila všechny problémy pokročilého věku: Laboratorní myši omládly jen zčásti a například paměť se jim s rostoucím věkem horšila přirozeným tempem. I „vylepšeným“ hlodavcům slábly svaly a klesala u nich schopnost koordinace pohybů. Recept na nesmrtelnost se tedy opět objevit nepodařilo.  

Lék na stáří

Podobných mechanismů zpomalujících stárnutí již vědci nalezli několik: Někdy prodlužuje věk například uměle vyvolaná blokáda určitého genu. Často má pozitivní dopad také drastické omezení příjmu energie z potravy. Většina postupů, které se osvědčily u zvířat, je však pro člověka nepoužitelná nebo nejsou dostatečně účinné. Nicméně vymýcení zestárlých buněk z lidského organismu představuje podle výzkumníků schůdnou cestu k prodloužení života. 

Člověk by navíc nemusel podstupovat zásahy do dědičné informace, jaké prováděli Baker a van Deursen u myší. Společnost Unity Biotechnology spoluzaložená odborníky z Mayo Clinic už ohlásila objev látky, která v organismu savců cíleně hubí jen zestárlé buňky, a podobně nadějné zprávy přicházejí i od dalších vědeckých týmů. 

Stěna života

Pátrání po receptu na nesmrtelnost nicméně komplikuje otázka, zda extrémně staré organismy nakonec nenarazí na jakousi „stěnu smrti“, tedy hranici, kdy umírají, protože jsou jejich těla beznadějně vyčerpaná a poškozená. Člověk nežije dost dlouho, aby mohl existenci zmíněné hranice zkoumat sám na sobě. Ke slovu proto musejí přijít živočichové s jepičím životem. 

Tým amerického entomologa Jamese Careyho z University of California sledoval tempo umírání v populaci více než milionu stejně starých mušek vrtule velkohlavé. A došel k závěru, že s rostoucím věkem procento umírajících jedinců nestoupá, nýbrž naopak klesá. Ze sto dní starých vrtulí uhyne po deseti dnech 10 % mušek. Za dalších deset dní už ale podíl uhynulých jedinců dosahuje pouze 9 %. 

V případě vrtulí tedy stěna smrti zřejmě není stanovena – stále však nevíme, zda do ní nemohou narazit lidé. Pokud by se nás ovšem pomyslná pevná hranice života netýkala, neexistoval by důvod, proč bychom se nemohli dožívat podstatně vyššího věku, než činí současný rekord Jeanne Louise Calmentové (1875–1997), která zemřela ve věku 122 let, 5 měsíců a 14 dní. .  

Chorobám navzdory

Nesmíme ovšem zapomínat, že i když je stáří neúprosné, není mu člověk vždy vydán na milost a nemilost – velmi záleží také na tom, jak se kdo umí s nástrahami vysokého věku poprat. Duševně aktivní a vytrvalí jedinci jsou například odolnější k nástupu projevů neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. 

Nedávná studie italských a australských vědců pod vedením Davida Lazzeriho odhalila, že slavný renesanční umělec Michelangelo Buonarroti trpěl od 60 let bolestivým onemocněním kloubů, tzv. osteoartritidou. Z dochované korespondence víme, že mu nemocné prsty v pozdějším věku nedovolovaly psát. Dopisy proto diktoval a pak je s velkými obtížemi podepisoval. Sochy z tvrdého mramoru však tesal prakticky až do smrti: Dobová svědectví dokládají, že naposledy pracoval s dlátem a kladivem, když mu zbývalo pouhých šest dní života – nakonec zemřel v 89 letech. 

Lékaři dlouho nechápali, jak mohl Michelangelo s těžce postiženýma rukama vykonávat tak náročnou práci. Lazzeri je však přesvědčen, že recept na odolnost vůči následkům osteoartritidy se skrývá v umělcově nezlomné vůli a tvrdé práci: Michelangelo svým rukám zkrátka nedovolil, aby zchromly – právě tím, že je denně nutil k činnosti a nijak je nešetřil.