Tajemství baalbecké terasy: Jak dokázali Římané pohnout kameny vážícími přes tisíc tun?

Baalbek obestírá podobná rouška tajemství jako britský Stonehenge nebo egyptské pyramidy – ani v jejich případě nemají vědci přesnou představu, jakou technologii naši předkové při budování použili. Oba zmíněné monumenty vznikly ve 3. tisíciletí př. n. l., tedy v době, do níž se datuje první osídlení Baalbeku. Jeho název odkazuje ke starověkému bohu Baalovi, uctívanému zejména Féničany, a doslova znamená „Pánovo údolí“. Dnes patří město ležící zhruba 60 km východně od Bejrútu v nadmořské výšce 1 170 m k nejstarším souvisle osídleným místům planety. 

Římané na vrcholu

Baalbek znali už staří Řekové za vlády Alexandra Velikého a jejich mapy ho uváděly jako Heliopolis neboli „město boha Slunce“. Vrcholná éra sídla – a také důvod, proč dnes figuruje na seznamu UNESCO a pokládá se za osmý div světa – však přišla po dobytí Blízkého východu Římany. Antické impérium se v polovině 1. století blížilo ke svému největšímu rozmachu, kdy zaujímalo území o rozloze pěti milionů čtverečních kilometrů a dominovalo naprosté většině známého světa. 

Kdekoliv se Římané usadili, stvrzovali svou nadvládu budováním velkolepých staveb, jejichž impozantnost pak přetrvala tisíciletí. A Baalbek dokládá, že popsaná strategie fungovala: Nepřestává ohromovat ani poté, co se na něm během uplynulých staletí významně podepsal zub času. Z dosud neznámého důvodu si totiž Římané libanonské údolí vzdálené přes dva tisíce kilometrů od Věčného města zvolili k vybudování největšího chrámu v dějinách impéria. 

Rekordní balvany

Největší historickou hádanku však nepředstavuje samotná svatyně zasvěcená Jupiterovi. Vědci tápou především v otázce základů kolosální stavby. Tvoří je 27 kamenných megalitů, jež patří k největším, jaké kdy lidé opracovali – každý váží okolo 700 tun.

Nedaleko pak leží i trojice ještě výrazně těžších kvádrů, původně zřejmě zamýšlených ke stejnému účelu coby tzv. triliton, tedy konstrukce tvořená dvěma svislými monolity a třetím umístěným vodorovně napříč. Nejtěžší z nich archeologové plně odhalili teprve v roce 2014 a šlo o významný milník: Ukázalo se, že s hmotností 1 650 tun a délkou přes 20 metrů se téměř určitě jedná o nejmohutnější přírodní objekt, jaký kdy člověk opracoval. Pro srovnání: Kamenné bloky slavného Stonehenge váží v průměru „pouze“ 200 tun. V místech, kde se triliton nachází, přibližně 800 metrů jižně od chrámu, zřejmě kdysi fungoval vápencový lom poskytující stavební materiál. 

V dobách vrcholného římského impéria představoval Baalbek vyhlášené náboženské centrum, kam proudily davy poutníků z celé říše. (foto: Baalbek Reborn od Flyover Zone Productions a DAI ve spolupráci s Německým archeologickým institutem, CC BY 4.0)

Jenže právě způsob, jakým římští stavitelé s gigantickými balvany manipulovali a dokázali je přemístit ke zvolené základně, zůstává dodnes nejasný. Experimentálně se podařilo zjistit, že dostatečný počet lidí zvládne pomocí pák, kladek a kulatin přesunout kamenné objekty o hmotnosti až 300 tun. V tomto případě však máme co do činění s více než dvojnásobnými břemeny. Otazníky vyvolává také preciznost opracování: Podle odborníků bychom podobné úrovně stěží dosáhli dokonce i s moderními technologiemi.

Dráha pro mimozemšťany

Britský novinář Graham Hancock dokonce vyslovil fantastickou hypotézu, že ve skutečnosti nejsou chrámy dílem Římanů, nýbrž že za nimi stojí daleko starší civilizace. Dle jeho představ měla v blízkovýchodním regionu vzkvétat již před 12 tisíci lety. Hancock k tomu uvedl: „Jsem přesvědčen, že vznik megalitů časově předcházel vybudování Jupiterova chrámu. Podle mého názoru jde o práci dávno ztracené civilizace, jejíž příslušníci žili ve stejné době jako obyvatelé Göbekli Tepe.“ 

Publicista ovšem mezi odbornou veřejností proslul coby zastánce pseudovědeckých teorií a nikdo ho nebere příliš vážně. Nicméně vedle dalších bizarních spekulací o tajemství Baalbeku je ta Hancockova ještě relativně střízlivá. Například izraelský historik Zecharia Sitchin se domníval, že gigantické kamenné pódium sloužilo coby přistávací dráha pro mimozemské lodě. 

Obři i džinové

Na druhou stranu věrohodná teorie, která by okolnosti vzniku chrámu uspokojivě vysvětlila, dosud chybí a vědci se nemají o co opřít: Právě tuto epochu římské historie totiž písemné záznamy mapují jen řídce. Nevíme, kdo svatyni navrhl, zaplatil a vystavěl. Je pouze jisté, že vyrostla na místě dřívějšího chrámu zasvěceného fénickému bohu Baalovi, o němž ovšem archeologové vědí ještě méně. V podstatě jediný zdroj, ze kterého mohou vycházet, tvoří legendy.

Historik John Upton popisuje: „Existuje mnoho lokálních mýtů o původu chrámu: například že ho postavil Kain, aby se ukryl před Božím hněvem, nebo že to byli obři na příkaz biblického krále Nimroda. Některé legendy svatyni ztotožňují s babylonskou věží, podle dalších ji nechal vybudovat Šalomoun jako palác pro královnu ze Sáby. Říká se, že mu přitom pomáhali džinové, a proto některé kameny zůstaly stranou v lomu – džinové se totiž rozhodli stávkovat.“ 

V roce 1860 navštívil Baalbek skotský cestovatel David Urquhart a také jeho zaujaly nepoužité obří balvany. Domníval se přitom, že se dostaly na místo v době starozákonního proroka Noema, který tehdy pomocí dodnes neznámých technologií stavěl svoji archu. Práci však prý přerušila potopa světa a některé monolity, shodou okolností ty největší, pak už navždy zůstaly nevyužité ležet stranou. Zde ovšem archeologové možné vysvětlení mají: V tzv. kameni těhotné ženy se totiž nachází obrovská prasklina, která podle všeho znemožnila jeho transport na delší vzdálenost.  

Inspirace ve Francii?

Vědci z Německého archeologického institutu, kteří na místě provádějí intenzivní výzkum, jsou navzdory popsaným alternativním teoriím takřka stoprocentně přesvědčeni, že Jupiterův chrám v Baalbeku vybudovali Římané. Podle Margarete van Essové z německé pracovní skupiny tak můžeme soudit díky nápadné podobnosti s kameny použitými ke stavbě římského akvaduktu Pont du Gard v jižní Francii. Tvoří jej vápencové bloky, které stavitelé dopravili na místo z nedalekého lomu patrně s využitím kladek a tahů. 

TIP: Jak se stavěly pyramidy: Používali Egypťané astronomii, Číňané a Mayové kompas?

Výstavba chrámu započala podle van Essové kolem roku 15 př. n. l., tedy v době dokončení zmíněného akvaduktu, a odehrávala se ve čtyřech etapách. Nakonec se protáhla na celá dvě století, přičemž některé prvky jako nádrže před svatyní či výjimečná výška oltářů naznačují, že do ní později zasáhly i jiné kultury. V každém případě jsou kamenné základy, na nichž chrám spočívá, pro stavbu daných rozměrů z čistě technického hlediska zbytečně velké. K jejich vybudování by bohatě postačily méně objemné kusy materiálu, přesto je dávní stavitelé nevyužili a raději sáhli po rekordních kamenech. A důvod si s sebou vzali do hrobu.