Tady je Krakonošovo: Na výletě za Krakonošovým jménem
Krakonoš je bezpochyby nejznámějším z „dobrých duchů“ českých hor. Díky tomu najdeme v Krkonoších, ale i mimo ně, mnoho míst a útvarů, které jsou po tomto svérázném dobroději pojmenována
K mnoha partiím naší přírody se vážou dávné pověsti, většinou inspirované zdánlivě nevysvětlitelnými úkazy a jevy. Některé obzvlášť tajemné nebo pitoreskní útvary byly přičítány na vrub nadpřirozeným silám, nejčastěji „pekelným“, o čemž svědčí i četná lidová pojmenování. Stačí připomenout jihočeskou Čertovu stěnu, bizarní Čertovu zeď u Českého Dubu nebo „kostrbatou“ krajinu středočeské Čertovy hrbatiny s Čertovým břemenem. Vedle čertů a dalších pekelníků však našim horám vládli – alespoň v dávných pověstech a legendách – také duchové s mnohem „lidštější tváří“.
Poťouchlý duch Krkonoš
Nekorunovaným králem mezi pomyslnými vládci českých hor je nepochybně krkonošský Krakonoš. V mysli našich se předků se zrodil už ve středověku – původně jako Rýbrcoul (z německého Rübezahl), ale už z hloubi 19. století slyší i na pěkné české jméno Krakonoš. Kde bylo třeba, tam Krakonoš pomáhal, ale pokud přišel na nějakou levotu, neváhal ukázat svou přísnější tvář. V trestech a napomenutích býval vesměs spravedlivý, většinou však spíš poťouchlý než krutý.
S Krakonošem se v nejrůznějších podobách a souvislostech setkáme samozřejmě především v Krkonoších a blízkém okolí, vzácněji pak i na místech, kde bychom stopy po vládci hor už asi nehledali – socha Krakonoše například poněkud kuriózně shlíží i na návštěvníky západočeských Mariánských Lázní.
„Majetek“ na horách i v údolí
V Krkonoších se s Krakonošovým jménem setkáme už pod vrcholkem naší nejvyšší hory Sněžky. Příkrý sráz tam brázdí nápadné skalní žlaby, vyhloubené kamennými lavinami (murami) a sbíhající se v hlubině Obřího dolu. Při troše obrazotvornosti připomínají prsty na ruce, což bylo inspirací k pojmenování tohoto místa Krakonošova rukavice. Mezi přírodovědci je však více ceněna protilehlá partie Studniční hory, mimořádně bohatá na horskou květenu a proto nazývaná Krakonošova zahrádka.
Coby přísně chráněné území není Krakonošova zahrádka veřejnosti přístupná, což ovšem neplatí třeba o Krakonošově údolí, jímž prochází frekventovaná silnice k Malé Úpě a Pomezním Boudám. Údolním zářezem je i Krakonošova strouha ústící do Labe pod Špindlerovým Mlýnem a k oblíbeným cílům turistických vycházek z Harrachova patří též Krakonošova snídaně – příjemné a svěží zákoutí v hlubokém údolí Mumlavy.
Kazatelna a klenotnice
Krakonošovo jméno nese v Krkonoších i spousta kamenných přírodních hříček. Rekordmankou mezi nimi je s nadmořskou výškou 1 490 metrů Krakonošova kazatelna – žulové skalisko, vystupující přímo na polské hranici nad strmou stěnou Sněžných jam.
Součástí údolního srázu Labského dolu je zase zdaleka nápadný skalní výčnělek Krakonošova hlava, zatímco nedaleká Krakonošova klenotnice – těsná jeskynní sluj opředená pověstmi o Krakonošových pokladech – je před zraky návštěvníků dokonale ukryta.
Útvary ve skalním městě
Celou plejádu poztrácené Krakonošovy výbavy však najdeme i mimo naše nejvyšší pohoří, například v pískovcovém Adršpašsko-teplickém skalním městě na Broumovsku. V zimě tudy mnoho turistů nechodí, ale i v tomto období se zdejší skalní scenérie a romantická zákoutí vyznačují neopakovatelným půvabem. Sněhový lem totiž zvýrazňuje kontury mnohých útvarů, které bychom jinak asi minuli bez povšimnutí. Patří k nim i rozličné kamenné kuriozity na „Krakonošovo téma“, vystupující při značených trasách.
Tak například k nejštíhlejším skalním věžím, dominujícím Anenskému údolí, patří Krakonošovo párátko, o zřejmých problémech s chrupem svědčí i poněkud „vykotlaná“ Krakonošova stolička. Sportovního ducha pak prozrazuje Krakonošův míč – bachratý balvan zaklíněný v temné soutěsce – a o jiných, tentokrát hudebních sklonech mají kolemjdoucího návštěvníka přesvědčit Krakonošovy tympány, Krakonošova harfa, Krakonošovo piáno nebo Krakonošovy varhany. Cesta Teplickými skalami prochází i Krakonošovou zahrádkou, v zimě ovšem poněkud nehostinnou, a nikdo z němých svědků okolního světa skal jistě neprozradí, při jaké příležitosti všemocný vládce hor přišel o své kalhoty...
Od Praděda k Pelíškovi
Z ostatních „duchů“ našich hor se Krakonošovu věhlasu přibližuje snad už jen moudrý a nesmlouvaný vládce Jeseníků Praděd, podle něhož se jmenuje i nejvyšší moravská a slezská hora. To na památné beskydské hoře Radhošti se usadil – alespoň dle dávných mýtů – slovanský bůh Radegast. Jeho působivá socha je nepřehlédnutelná při frekventované cestě z Pusteven.
Pověstmi opředený horský duch však nechyběl ani takříkajíc na dohled od našeho hlavního města Prahy. Tento samozvaný vládce brdských lesů, zvaný Fabián nebo Babí Jan, měl kamenný hrad pod vrcholkem Baby, ale zůstala z něho jen nevelká skalka, známá jako Fabiánovo ležení. Její bizarní tvar prý inspiroval básníka Karla Jaromíra Erbena k napsání ponuré balady Záhořovo lože.
TIP: Slunce s mečem v ruce: Kde se vzal mýtický Radegast?
Na některých místech si horalé ve svých představách s jediným strážcem hor nevystačili. Například v Orlických horách se o tuto pomyslnou roli dělí hned dva. V lidových zkazkách i v knížkách Boženy Němcové a Aloise Jiráska čas od času „ožívala“ sličná princezna Kačenka, o kterou se tu prý ucházel i sám Krakonoš, kdežto rozšafný Rampušák patří ve společnosti horských vládců k úplným zelenáčům. „Zrodil“ se teprve ve druhé polovině minulého století, ale už to stačil dotáhnout na patrona zdejších lyžařů, každoročně uzavírajícího zimní sezónu.
Podobně je tomu tak i v severočeských Jizerských horách. Tam se prý v dávných dobách zjevoval tajemný duch Muh a dal tak pojmenování skalnatému a vyhlídkovému vrchu Muchov, zatímco Vodní víla, zakletá do dřevěné sochy na hrázi přehrady Souš, stále zůstává svěží mladicí…
Z mnoha ostatních „dobrých duchů“ našich hor a skal zmiňme alespoň Pelíška – statečného a pilného skřítka, který se stal oblíbeným symbolem Prachovských skal v Českém ráji.
