Šumperák: Zatracovaná i obdivovaná legenda

Šumperáky u nás vyrůstaly jako houby po dešti. Někdy stojí izolovaně, někdy se hned vedle sebe natěsnalo dílo hned několika stavebníků. Kolik jich u nás napočítáme? Odhaduje se, že asi pět tisíc.

Jako po dešti

Popularita domu typu „V“, jak zněl jeho oficiální název, dosáhla do všech koutů bývalého Československa. Množství šumperáků najdeme na severní Moravě, kde se ostatně objevily poprvé. A z tohoto „epicentra“ se lavina zájmu rozšířila dokonce i za hranice. Víme o tom, že varia­ci rodinného domku made in Czechoslovakia bychom nalezli i v Polsku, byť tam se jedná spíše o raritu.

Snad ještě obdivuhodnější než počet šumperáků je však délka éry, po níž o výstavbu tohoto domu projevovaly české rodiny zájem. První realizace bychom nalezli zejména v okolí Šumperku, kde se objevovaly už od poloviny šedesátých let. Proč právě zde? V tamním stavebním podniku působil duchovní otec celého projektu – Josef Vaněk. Ještě po polovině osmdesátých let znamenal šumperák pro poslední šťastlivce splněný sen o vlastním bydlení. Dvacet let na čele popularity – to je výjimečné v jakémkoli oboru lidské činnosti, v architektuře obzvlášť.

Po domácku

Pro posouzení kvalit či nedostatků projektu je nutné si uvědomit, kdy vznikal. Komunistický režim měl k privátnímu bydlení do jisté míry rozporuplnný postoj. Na jedné straně preferoval kolektivní typ života, na druhé straně se mu hodilo, že až notoricky omílaný problém nedostatku výstavby nových bytů pomáhali lidé řešit takříkajíc na vlastní pěst. Kdo se dokázal zařídit sám, nereptal na bytovou krizi. Stavělo se tedy poměrně hodně. Uvádí se, že od padesátých do sedmdesátých let bychom každý rok napočítali asi 20 tisíc nových rodinných domků.

Problém byl v tom, že vznikaly v naprosté většině bez účasti architekta. Jednoduše se prostě vycházelo ze starších vzorů, které se mnohdy zjednodušovaly. Oko estétů trpělo. Ne, že by domácí teoretici nevzhlíželi k zahraničním architektonickým trendům, obzvláště severským. Do praxe se to ale příliš nepromítlo. Až terasové a atriové domy prolomily ledy.

Když se objevil šumperák, mohli zájemci projektantovi doslova utrhat ruce, aby od něj dostali projektovou dokumentaci. Autor Josef Vaněk si mohl připadat doslova jako popová hvězda. Jezdili za ním do Šumperka lidé z celé republiky a on se je zpočátku snažil uspokojit dokonce i osobní účastí na stavbě. Postupně dokonce na přání stavebníků vypracoval několik variant, které se v detailech lišily. Například mohly nabídnout místo jednoho hned dva dětské pokoje. A pokud zájemce zamýšlel užívat dům pro dvougenerační bydlení, dalo se hospodářské přízemí změnit k obytným účelům.

Klady a zápory

Co lidi na novince tak přitahovalo? Šumperák nabízel možnost, jak bydlet poměrně levně, ale přitom moderně. Stavbu navíc do značné míry zvládali i amatéři v oboru. Projekt se zlevnil už tím, že nebyl podsklepen – dům sice míval sklípek, ale na úrovni terénu. Automobilisté zajásali při představě, že budou vlastnit vytápěnou garáž přímo v útrobách nemovitosti. Dům také zabíral malou plochu, takže mělo smysl ho realizovat i na menším pozemku a stále zůstával k dispozici prostor pro zahrádku.

Zvláště ženám nepochybně imponovala řada interiérových prvků, jako například prosklená stěna s poličkami oddělující obývák a jídelnu. Na druhou stranu právě tento prvek představoval značnou komplikaci, protože bylo nutné si ho nechat na zakázku vyrobit. Potíž nastala například také s netypickými kruhovými okénky, která se ale líbila tak, že námaha stála stavebníkům za to. Šumperácké tvarosloví se stalo ve své době tak oblíbené, že ho někdy zcela absurdně najdeme například na chatičkách v zahrádkářských koloniích. Tím se dostáváme ke stinným stránkám popularity tohoto projektu. 

Ovlivňoval obecný vkus, a protože prvky ze šumperáku bývaly mnohdy používány nevhodně, samotný dům začal být někdy vnímán jako symbol nevkusu. Největší vinu na tom měla samozřejmě osobní iniciativa některých stavebníků, kteří si dům vylepšovali různými detaily. Po svém například řešili zábradlí na balkoně, okénka na garážových vratech nebo třeba obklady. Doslova fenomenální úspěch tak provázela paradoxně vlna skepse, kterou později přiživily i časté porevoluční a mnohdy nevhodné úpravy jednotlivých objektů. Na dříve stylově čistých stavbách se objevovaly cizorodé detaily, s jejichž pomocí se vlastníci snažili držet krok s dobou. Po roce 1989 se jim totiž nabízely nové možnosti a stavební materiály. Nové a pestré trendy způsobily, že šumperák lidé vnímali jako symbol minulosti. S postupem času ale opět získával u veřejnosti uznání.

Pokud jde o technické nedostatky, můžeme zmínit například úzký balkon. Tento handicap zmiňuje v souvislosti se šumperákem i odborná literatura. Diskutabilní využití měla také krytá terasa před vchodem. Většinou ji totiž majitelé umístili na straně přiléhající k silnici, takže pokud ji snad kdysi architekt zamýšlel jako prostor ke klidnému posezení, realita se s původním záměrem dosti míjela. Mnozí stavitelé tak namísto terasy volili variantu se zazděným prostorem rozšiřujícím interiér domu. Asi největší problém pro život domácností však představovalo to, co paradoxně zájemce lákalo možná nejvíc. Prosklená čelní stěna, z níž v patře vedly dveře na balkon. Jistě, vypadala efektně a nabízela prosvětlený prostor, o jaký by stál snad každý. Na druhé straně právě toto řešení vedlo k tomu, že hlavní obývací plochu oddělovala od vedlejší místnosti (často ložnice) pouze roztahovací stěna, což samozřejmě v mnohých situa­cích narušovalo intimitu a komfort bydlení. A jednoduše to napravit nešlo – pokud by se místo lehké stěny postavila zeď, nešlo by ji napojit ke skleněnému oknu na balkon.

Design

V souvislosti se šumperákem se skloňuje takzvaný bruselský styl. Doslova ikonickými prvky se staly jeho šikmé linie nebo rám kolem balkonu. Jak moc byl ale Vaňkův návrh originální? A kde se případně inspiroval? On sám přiznával, že ho zaujal konkrétní dům stojící kdesi ve Švédsku. Odborníci však srovnávají šumperák také s návrhem víkendové chaty Jiřího Suchomela spojeného se sdružením inženýrů a architektů v Liberci (SIAL). Na první pohled vidíme i jeho příbuznost s rodinným domem, který v Litovli realizoval Vladimír Kalivoda. Najdeme dokonce konkrétní stavby, kde se Kalivodův a Vaňkův projekt prolínají. Šumperák zkrátka můžeme považovat za produkt spjatý se svou dobou, své konkurenty však co do popularity jednoznačně předčil.

TIP: Šedivé dědictví komunismu: Dlouhá historie československých paneláků

K jeho prestiži jistě přispívá, že i v našich podmínkách reálného socialismu se projektantovi podařilo držet krok se zahraniční architekturou. Například v díle brazilského architekta Oscara Niemeyera můžeme najít řadu obdobných prvků. Když se dnes rozhlédneme po našich ulicích, nalezneme řadu příkladů, kdy byl šumperák necitlivě rozšířen či upraven. Na druhou stranu svou životaschopnost potvrdil v případech, kdy naopak i po modernizaci zůstal stylově čistý.