Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR (1)

Studená válka mezi Východem a Západem občas přerostla ve skutečné bojové akce. Už krátce po skončení druhé světové války začalo docházet k prvním leteckým incidentům. V sobotu 8. dubna 1950 čtyřmotorový hlídkový PB4Y-2 Privateer od perutě VP 26 amerického námořnictva vzlétl z Wiesbadenu v Německu. Jeho úkolem bylo prozkoumat základnu sovětského Baltského loďstva Libava (Liepāja) v Lotyšsku.

Američané pod palbou

Privateery se v této oblasti objevily několikrát již dříve, ale tentokrát došlo k boji. Čtyřčlenný roj La-11 od 30. gardového stíhacího pluku vzlétl na poplach proti narušiteli. Americký letoun zahlédli sovětští piloti nad Baltem poblíž Libavy. Nejdříve mu manévrováním dali na vědomí, že je má následovat k přistání na sovětském letišti. Když na toto nereagoval, vystřelili varovnou dávku. Američtí střelci zahájili na jednu stíhačku palbu, ale vzápětí byl privateer zasažen sovětskou střelbou a dopadl do moře u ostrova Gotland. Celá desetičlenná osádka zahynula.

Už koncem čtyřicátých let začaly k útvarům sovětské protivzdušné obrany přicházet proudové stíhačky MiG-15 a 26. prosince 1950 dvě od 523. pluku poslaly k zemi Boeing B-29 Superfortress nedaleko řeky Tjumeň na Dálném východě. V roce 1952 přišly do výzbroje ještě výkonnější MiGy-17. První prototyp „sedmnáctky“ vzlétl 14. ledna 1950 a v únoru ve vodorovném letu překonal zvukovou bariéru. Letoun vznikl dalším vývojem jeho předchůdce – MiGu-15. Maximální rychlost dosahovala 1 154 km/h a vystoupal až do 16 300 m. Ve výzbroji nesl dva kanony ráže 23 mm a jeden kanon ráže 37 mm v přídi. Pro boj v noci a za ztížených povětrnostních podmínek vznikla radarová varianta MiG-17PF. 

Budování kvalitní obrany 

Během 50. let sovětské letectvo PVO vyrostlo v mohutnou bojovou sílu, k 1. květnu 1953 disponovalo 2 958 letouny. Na jaře téhož roku se britské zpravodajské službě podařilo získat informace o testech sovětských raket na základně Kapustin Jar nedaleko Stalingradu. Britský premiér Winston Churchill proto osobně schválil let jednoho průzkumného letounu do této oblasti. U 540. průzkumné perutě RAF došlo k úpravě vybrané Canberry B.Mk.2. Letoun i s osádkou se v létě přesunul do Německa na letiště Giebelstadt a 27. srpna (podle některých zdrojů až o den později) odstartoval na nebezpečný let. Canberra zamířila nad Československo a pak přes Kyjev, Charkov a Stalingrad k základně Kapustin Jar. 

Sovětské radary nezvaného návštěvníka zaznamenaly, letěl však vysokou rychlostí a ve výšce nad 14 500 m. Na základnách PVO byl vyhlášen poplach a na canberru spustila palbu i protiletadlová děla. Stíhací MiGy-15 neměly proti rychlému letounu letícímu ve velké výšce šanci zasáhnout a o moc lépe se nevedlo ani pilotům novějších MiGů17. Naváděcí střediska totiž podávala značně chaotické informace.

Některé stíhače nasměrovala dokonce přesně na opačnou stranu a jiné zase navzájem proti sobě. Několika letounům, které vzlétly přímo z Kapustin Jaru, se ale přece jen podařilo dostoupat až k nepřátelskému průzkumníku a zahájit palbu. Zásahy nebyly fatální, avšak způsobily takové vibrace, že snímky raketového polygonu byly velmi rozmazané. Canberra po splnění úkolu opustila sovětské území a přes Kaspické jezero doletěla do Iráku. Lety RAF však hned neustaly a v letech 1954–1956 jich proběhlo ještě nejméně devět. Pak štafetu převzala CIA a její specializované Lockheedy U-2 Dragon Lady. 

Nové stroje 

Od jara 1954 dostávaly první sovětské jednotky nové dvoumístné dvoumotorové stíhačky Jakovlev Jak-25, uzpůsobené pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. V té době došlo k mnoha narušením sovětského vzdušného prostoru, a to hlavně v oblasti Baltského moře a na Dálném východě. Někdy šlo o lety amerických průzkumných Boeingů RB-29 Superfortress, jindy jen o prosté chyby v navigaci. Sovětskému letectvu se často dařilo cizí letoun zachytit a v nejméně 23 případech jej stíhači sestřelili.

Pokračování: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR (2)

Patrně poslední z nich 7. listopadu 1954 u jižních Kuril. Dostihla ho dvojice migů a palubní střelci na něj zahájili palbu. Americký čtyřmotorák schytal spoustu zásahů a havaroval u ostrova Hokkaidó. Všech 11 mužů osádky vyskákalo na padácích, jeden se však utopil. Zabránit průnikům tou dobou ale ještě nešlo s ohledem na obrovskou délku hranice Sovětského svazu. Na Dálném východě rychle přibývaly vojenské základny a radary PVO, a tak se daná oblast stávala pro americká letadla čím dál nebezpečnější. Severní pobřeží ale bylo mnohem hůře bráněné a americké velení začalo s touto oblastí počítat pro útok v případě vypuknutí války.