Střecha místo kanceláře: Kominice z pražského paneláku se výšek nebojí

Martina je holka z pražského paneláku, vystudovala obchodní akademii, ale místo teplé kanceláře zatoužila po střechách. Cítila tam totiž volnost a pravý adrenalin: „Nemám ráda stereotyp – sedět někde v kanceláři a vařit šéfovi kafe. Tady je každý den jiný.“

Na kominickém řemesle ji nejvíc baví kontakt s lidmi. Podle vlastních slov je dost upovídaná a v komunikaci se zákazníky se doslova vyžívá. Její manžel Miroslav Chot popisuje: „Když jsou starší lidé sami a nemají si s kým popovídat, ona tam ještě vydrží další půlhodiny a rozebírají všechno možné.“ Martina dodává: „Poslouchám jejich osudy, šťastné i nešťastné příběhy nebo si vyměníme nějaké zkušenosti.“

Saze pro štěstí

O Martině se dá na sto procent říct, že je zdrojem pozitivní energie – a navíc pracuje jako kominice, takže může i nějaké to štěstí rozdat. „Jeden zákazník si asi týden po mé návštěvě vytočil na kole štěstí auto,“ vypráví. K milovanému řemeslu se přitom dostala náhodou, díky tehdejšímu příteli, jehož dědeček byl také kominíkem. „Expřítel si utrhl vazy v koleni a nemohl vylézt na střechu. Poprosil mě tedy, abych šla s ním, a jen mi dával instrukce, co mám dělat. Poprvé jsem tak vylezla nahoru a zjistila, že je to super.“

Otec Martiny Zdeněk Wimmer líčí: „Popravdě jsem z toho radost neměl, protože jsem čekal, že bude pokračovat ve studiu v Praze. Ale jelikož se jí ta práce velice líbila a byla v ní zdatná, nakonec jsem spokojený i já.“ Mladá kominice se smíchem popisuje: „Někteří žasnou, že přijela žena, a mají z toho radost. Ovšem chlapi, kteří neuznávají, že by mohly ženy dělat něco jiného než stát u plotny, bývají překvapení nemile.“

Aby se Martina mohla zařadit mezi skutečné profesionály, musela si doplnit patřičné vzdělání a požádat o přijetí do cechu: „Nejdřív mě nechtěli, protože jsem byla první žena. Když jsem přišla na valnou hromadu s tím, že se chci stát kominicí, chlapi úplně neskákali nadšením.“ Nakonec se však Martině podařilo cech přesvědčit, že má o řemeslo skutečný zájem a že ho bude vykonávat na maximum. K profesi v černobílém navíc už zlákala i manžela.

Umění za komínem

Pro začátek je důležité si osahat všechno nářadí a osvojit si, jak se s ním pracuje. Třeba rozmotat a následně smotat kominickou štětku není tak lehké, jak by se mohlo zdát. A ne každý to podle Martiny zvládne: „Železná kulička na konci může být nebezpečná, takže lidem doporučuju, aby se ke mně při smotávání štětky nepřibližovali, protože je může praštit.“

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků

Základem je také umět manipulovat s kominickým strojkem, s nímž se komín čistí shora: Musí totiž držet na rameni, aby zůstaly volné ruce pro práci i pro samotný výstup na střechu. Poté se strojek spustí vždy o půl metru níž a pomocí trhavých pohybů nahoru a dolů se komín krásně vyčistí. Říká se, že nejhezčí pohled na svět se otvírá z koňského hřbetu – ale podle kominické mistrové je ten ze střechy mnohem lepší...