Strážci pláže Gold: Po stopách války k baterii v Longues-sur-Mer

Výstavbu baterie, která se nacházela asi osm kilometrů severně od města Bayeux, zahájili Němci v září 1943 a dokončit se ji podařilo v dubnu následujícího roku. Sestávala především ze čtyř typizovaných železobetonových kasemat M272 (písmeno M označuje příslušnost k námořnictvu). Na každou z nich se spotřebovalo zhruba 600 m³ betonu a čyři tuny armovací ocele. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice námořních děl TbtsK C/36 ráže 150 mm, které vyrobila plzeňská Škodovka. Dostřel těchto zbraní činil více než 20 km a granáty o hmotnosti 45 kg tak mohly zasáhnout americkou invazní pláž Omaha, britskou pláž Gold (v jejímž sektoru se baterie nacházela), ale i vzdálenější námořní cíle. 

Nic nezůstalo utajeno

Součástí baterie bylo také dvoupodlažní stanoviště řízení palby, které se nacházelo ve standardizované železobetonové pevnůstce typu M262A umístěné na okraji útesu, asi 300 m před postavením děl. Kromě toho nechyběly ani zpevněné muniční sklady a blízkou obranu objektů zajišťovala minometná postavení a kulometná hnízda typu Tobruk. Pro případ napadení ze vzduchu měli obránci k dispozici světlomet a čtyři postavení lehkého flaku ráže 20 mm. Vše propojovala síť zákopů a celý prostor baterie obklopovala minová pole a zátarasy z ostnatého drátu. Posádku tvořilo 184 důstojníků a mužů. 

Díky zprávám dodaným příslušníky francouzského hnutí odporu disponovali Spojenci poměrně přesnými informacemi o rozmístění jednotlivých prvků baterie i o její výzbroji. Jako součást příprav na vylodění zahájilo americké a britské letectvo v dubnu 1944 útoky proti pobřežnímu dělostřelectvu v oblasti Normandie. Baterie Longues-sur-Mer inkasovala kolem 1 500 zásahů leteckými pumami. Kasematy bombardování až na menší poškození odolaly, ale došlo ke zničení kabelů zajišťujících spojení mezi jednotlivými objekty. Poslední nálet na prostor baterie se odehrál v noci na 6. června 1944.

Den D

V okamžiku zahájení invaze byla bombami poškozena pouze jedna kasemata, u které se následně ukázalo, že během výstavby provedli francouzští nebo zahraniční dělníci sabotáž při přípravě betonu. Především však chybělo rychlé a efektivní spojení mezi stanovištěm řízení palby a obsluhami děl. V půl šesté ráno zahájil britský lehký křižník Ajax ostřelování baterie svými děly ráže 152 mm. O třicet minut později zahájila baterie palbu ve směru pláže Omaha. 

V 6.20 se němečtí dělostřelci zaměřili na kotvící britskou transportní loď Bulolo. Na palubě tohoto plavidla se nacházel štáb řídící vylodění na pláži Gold v čele s velitelem britského XXX. sboru generálporučíkem Gerardem Bucknallem. Kapitán tak musel nechat zvednout kotvy a dosud nepoškozená loď se urychleně přesunula mimo dostřel německých děl. Neutralizaci baterie pak dostaly za úkol britské křižníky Ajax a Argonaut. Jejich děla ráže 152 a 133 mm nejprve vyřadila z boje kasematu č. 4, následně v 8.45 přerušila palbu i zbylá německá děla, protože bylo nutné provést řadu neodkladných oprav. 

Později v průběhu dopoledne obnovila baterie ostřelování invazních pláží zbraněmi v kasematech 1, 2 a 3 a také jedním kořistním sovětským dělem ráže 122 mm zakopaným ve shora nekrytém palpostu. Spojenci odpověděli palbou z děl americké bitevní lodě Arkansas (ráže 305 mm) a dvou francouzských křižníků Georges Leygues a Montcalm (ráže 155 mm). Znovu se přidal i britský Ajax. Baterie následně přerušila palbu z dalších tří děl. Nepodařilo se však spolehlivě určit, která z lodí umlčela kterou zbraň ani v jakém pořadí došlo k jejich vyřazení z činnosti. 

Noví pánové

Poslední bojeschopné dělo pokračovalo ve sporadickém ostřelování pláže Omaha až do večerních hodin. Během následujícího dne se posádka baterie (v důsledku bojových ztrát zredukovaná na 120 mužů) vzdala britským vojákům, kteří se vylodili na pláži Gold. Němečtí dělostřelci z baterie Longues-sur-Mer vypálili během invaze 115 granátů, ale nepodařilo se jim zasáhnout ani jednu nepřátelskou loď. Jen dvojice britských křižníků vypálila proti baterii 170 ran, u ostatních plavidel údaj o spotřebované munici není k dispozici. 

Jakmile se Spojencům podařilo zachytit na pobřeží, začali na dobytém území budovat předsunuté základny pro stíhací, bitevní a kurýrní letouny. Jedno takové letiště britského RAF (nesoucí kódové označení B-11) vzniklo i na plošině přiléhající k baterii Longues-sur-Mer. Na střechu kasematy č. 4 umístili noví uživatelé dvojici protiletadlových kanonů a německý bunkr určený ke skladování munice využívali ke stejnému účelu. V noci na 6. července 1944 zničila muniční sklad exploze způsobená pravděpodobně odhozeným nedopalkem.

Baterie dnes

Všechny významné železobetonové stavby se dochovaly do dnešních dnů. V boji poškozená kasemata č. 4 je obehnána plotem z ostnatého drátu a nesmí se do ní vstupovat. Zbývající tři identické objekty jsou volně přístupné a lze si prohlédnout také jejich interiér. Na rozdíl od většiny německých dělostřeleckých baterií na francouzské části Atlantického valu, které se dochovaly do dnešních dnů, v Longues-sur-Mer jsou k vidění také původní děla, a to v překvapivě dobrém stavu. 

Volně přístupný je i dvoupodlažní bunkr určený k řízení palby. Filmaři jej na počátku 60. let využili při natáčení amerického válečného filmu Nejdelší den (The Longest Day). Cestou od kasemat k velitelskému stanovišti je možné prohlédnout si zbytky postavení světlometu a úkryt pro minomet. V prostoru někdejšího britského letiště se nachází pamětní deska, která připomíná, že základnu B-11 využívala mimo jiné i jednotka, v níž bojoval legendární francouzský stíhací pilot Pierre Clostermann.