Strážci osamělé skály: Opevnění v Gibraltarském průlivu
Když se dnes řekne „nedobytná pevnost“, tak se většině lidí vybaví britský Gibraltar se svou dominantní skálou, která je protkána tunely a velkým množstvím různých opevnění a baterií. Již málo se ale ví, že i Španělé v okolí vybudovali rozsáhlé opevnění, které je také velmi zajímavé.
Během války o španělské dědictví dobyly v roce 1704 malý výběžek pevniny na samém jihu poloostrova anglo-nizozemské síly a držení Gibraltaru Británií potvrdila utrechtská smlouva z roku 1713. Od té doby je tento malý kus strategického území o rozloze 6,8 km², ležící v místech, kde se spolu setkává Středozemní moře a Atlantský oceán, v držení Londýna. Španělé si důležitost tohoto místa uvědomovali a několikrát se ho pokusili dobýt zpět. První neúspěšné obléhání proběhlo již v roce 1704, další pokus následoval v roce 1727. Největší útok přišel v roce 1779, kdy španělská armáda zahájila takzvané velké obléhání, které trvalo až do roku 1783. Britové celou dobu úspěšně odolávali i díky neustálému zásobování po moři. V té době také začaly vznikat pověstné tunely. Podařilo se je vyhloubit v celkové délce 1 200 m, a to především ve skále směřující k obléhatelům. Nacházely se v nich spojovací chodby, úkryty, ale i postavení pro dělostřelectvo, které mělo nepřítele jako na dlani.
Strategické území impéria
Rok 1783 a konec obléhání přinesl i zakončení přímé vojenské snahy Španělska získat Gibraltar. To neznamená, že by zesilování obrany skončilo, spíše naopak. V 19. století, díky vývoji na poli vojenství, docházelo prakticky neustále k modernizaci zdejšího opevnění. Proto arzenál rozšířila v roce 1879 i největší zbraň v tehdejším britském impériu v podobě dvou 100tunových kanonů. Předem nabíjená zbraň ráže 17,72 palců (450mm) se stala adekvátní odpovědí na moderní pancéřové válečné lodě. Postupně se z tohoto malého kousku britské říše stal nepostradatelný přístav, ve kterém vyrostly rozsáhlé loděnice se suchými doky i pro největší válečné lodě a veškeré potřebné zázemí. Důležitost Gibraltaru ještě více stoupla po zprovoznění Suezského průplavu v roce 1869.
Zlepšování postavení
Významným milníkem se stalo zavedení zbraní nabíjených zezadu, proto od roku 1888 přišla velká vlna stavebních aktivit. Řada nově vybudovaných baterií sloužila až do druhé poloviny 20. století. V roce 1897 se začala instalovat postavení pro 9,2 palcové (234mm) kanony Mk X. Jednalo se o nejpočetnější britské těžké pobřežní dělostřelectvo, využívané v celém impériu. První verze byly zavedeny již v roce 1889, některé fungovaly až do roku 1998. Tato děla se nenacházela v pancéřové věži, ale disponovala jen masivním čelním štítem. Proto během druhé světové války proběhlo jejich doplnění o plechové přístřešky, které obsluhu chránily alespoň proti povětrnostním vlivům. Také se po celé skále vybudovala řada postavení pro lehčí typy zbraní. Ruku v ruce s tím se rozšiřoval i přístav a s ním spojená infrastruktura. Opět se rozběhla ražba tunelů. V té době také došlo k přeorientování hlavní hrozby – obránci se již tolik neobávali pozemní invaze, ale útoku z moře.
Dokonale hájený přístav
Během první světové války se boje přímo Gibraltaru nedotkly, ale jednalo se o velmi důležitou námořní základnu, přes kterou putovaly konvoje do Středozemního moře. Jediný bojový výstup proběhl v srpnu 1917, kdy obsluha baterie Devil‘s Gap zahájila palbu na německou ponorku plující na hladině u nedalekého španělského města Algeciras, kterou se jim podařilo potopit. Během války stála hlavní část obrany Gibraltaru na 9,2palcových kanonech Mk X. V roce 1914 bylo k dispozici 12 baterií pro 14 těchto zbraní.
V poválečných letech na chvíli ustalo větší rozšiřování obrany. Vše se ale změnilo v druhé polovině 30. let, kdy se pozvolna rozběhla výstavba zaměřená proti nové hrozbě – letadlům. Po celé skále se začala objevovat postavení pro světlomety a protiletadlová děla. Modernizace přišla v pravou chvíli. Zanedlouho vypukla druhá světová válka, kdy se Gibraltar stal nepostradatelným bodem pro cestu na africké bojiště. To si uvědomovaly i státy Osy, které pod krycím názvem operace Felix připravovaly plán na jeho dobytí. Nebezpečí pozemního útoku si uvědomovali i obránci, proto zesilovali zdejší obranu, co to šlo. Opět se razily podzemní tunely, budovaly bunkry pro odražení pozemní i námořní invaze. Přitom se opět spoléhalo především na 9,2palcové kanony Mk X.
Pro případ černého scénáře a dobytí Gibraltaru nepřítelem vybudovali Britové ve skále pozorovatelnu s potřebným zázemím pro pobyt šesti mužů. Plán byl takový, že v případě hrozícího pádu obrany mělo dojít k zazdění vstupu a osádka, vybavená dostatečnými zásobami (měly teoreticky vystačit až na sedm let), by pak za pomoci vysílačky podávala informace o pohybu v úžině. Nakonec jediné větší útoky, jež musela zdejší obrana odrážet, představovaly nálety letectva vichistické Francie a fašistické Itálie. Britové se také potýkali s pokusy o sabotážní akce organizované německým Abwehrem. V okolních vodách pak několikrát zaútočili italští žabí muži, jimž se podařilo potopit a poškodit několik spojeneckých lodí. Gibraltar také disponoval rozsáhlým letištěm, které se během války neustále rozrůstalo a sloužilo jako hlavní přestupní bod při letech do Afriky a celého středomořského válčiště. V době svého největšího rozmachu dokázalo pojmout až 600 letadel
Ústup ze slávy
Po skončení druhé světové války probíhalo další zesilování obrany pouze sporadicky. V roce 1956 se jednalo například o modernizaci Baterie princezny Anny, kdy se nově umístily čtyři dvouúčelové kanony ráže 5,25 palců (133mm). V roce 1968 se přestaly razit tunely uvnitř hory. Za necelých 200 let se proměnil vnitřek Gibraltarské skály na menší podzemní město, kam se údajně mohlo ukrýt až 15 000 vojáků. Postupně se vyřazovalo i pobřežní dělostřelectvo. Letité kanony Mk X naposledy cvičně vypálily v roce 1976 a poslední děla armáda deaktivovala na počátku 80. let. Nakonec však proběhla ještě jedna výstavba – v roce 1985 byla na skále umístěna baterie protilodních střel Exocet, které zde sloužily do půli 90. let.
Naštěstí se do dnešních dnů velká část kdysi tak mohutného opevnění zachovala, takže si návštěvníci mohou prohlédnout například kompletně zachovanou O‘Harovu baterii tyčící se na nejvyšším vrcholu skály, komplex podzemních tunelů i řadu muzeí.
Španělské opevnění
Španělé budovali u Gibraltaru silné opevnění již v 18. století, přičemž výstavba se zaměřila jak na obranu okolních přístavů, tak na pozemní ochranu nové krátké hranice s britským územím. Po zkrachování snahy získat „skálu“ zpět vojenskou silou se zdejší oblast ocitla co do důležitosti na vedlejší koleji. V následujících letech docházelo pouze ke sporadickým modernizacím.
Tento stav vydržel až do začátku španělské občanské války v roce 1936, kdy celou zdejší oblast ovládli povstalci. Postupně docházelo k posilování obrany, často se používala výzbroj z odstrojených válečných lodí. Práce se nezastavily ani po skončení války v roce 1939, spíše naopak. Frankův režim kladl na obranu gibraltarského prostoru velký důraz, protože se obával britského útoku. Důsledkem toho bylo silné opevnění španělské části Gibraltarské zátoky, kde v následujících letech vyrostlo skoro 500 různých bunkrů pro kulomety a dělostřelectvo. Před výstavbou této linie, pojmenované La Línea de la Concepción, navštívili zainteresovaní inženýři německý Západní val, kde se inspirovali.
Na druhé straně průlivu
Stranou nezůstala ani pobřežní obrana, zesilovaná řadou nových postavení, a to i pro těžké dělostřelectvo, opět s využitím původní výzbroje z lodí. Například do baterie nedaleko přístavu Tarifa Španělé umístili věže s dvojicí 305mm kanonů z bývalé bitevní lodi Jaime I. Pro uzavření námořní cesty mezi Středomořím a Atlantikem Španělé přesunuli k důležitým přístavům i kanony Vickers-Armstrong ráže 381 mm, které ještě před válkou nakoupili ve Velké Británii. Jednalo se o nejvýkonnější zbraň pobřežního dělostřelectva, kterou disponovali. V roce 1942 dva z nich demontovali u přístavu Ferrol v Galicii a převezli do zdejší oblasti. Nedlouho po instalaci jednu věž zničil výbuch během cvičných střeleb. Následně sem byly přemístěny další dvě věže, tentokrát z Mallorky; k jejich zprovoznění došlo v roce 1944.
Výstavba probíhala i na africké půdě, a tak na konci druhé světové války byl celý průliv pod dostřelem španělského pobřežního dělostřelectva, které čítalo několik desítek baterií s děly od ráže 75 mm po 381 mm. V poválečných letech sice postupně upadala důležitost zdejší obrany, k deaktivaci většiny pobřežních baterií došlo ale až v 70. letech. Poslední cvičný výstřel z kanonu Vickers-Armstrong ráže 381 mm zazněl až v roce 2008. Bohužel v následujících letech proběhla rozsáhlá demontáž výzbroje, a tak do dnešních dnů najdeme již pouze torza.