Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (3)
Nasytit statisíce mužů ve stejnokroji představuje výzvu, s kterou se musí v době války vypořádat každá armáda. Ačkoli Rakousko-Uhersko význam intendanční služby nepodceňovalo, museli jeho vojáci v pozdější fázi konfliktu bojovat nejen s protivníkem, ale i s hladem
Na začátek války vzpomíná řada přímých účastníků jako na období hojnosti. Odjíždějící vojenské transporty byly ve stanicích obleženy civilním obyvatelstvem, které vojákům nosilo více jídla a pití, než sami dokázali spotřebovat, a následně je museli zahazovat.
Předchozí části:
Těžkopádné kolony
Situace se změnila příchodem na bojiště, jídla byl sice teoreticky stále dostatek, ale problematickou se ukázala jeho distribuce konkrétním útvarům. Komplikace způsobovaly jak nevyhovující rekvírované povozy, které si vojska dovezla z míst svého soustředění a byly nevhodné pro písčité haličské cesty, tak těžkopádná organizace samotných proviantních kolon, jež se v okamžiku ústupu staly pro vojsko přítěží. V některých případech dokonce zapadlé vozy nezablokovaly jen pohyb vlastních jednotek, ale zpomalily i postup nepřítele.
Vojáci v poli tak byli nuceni využívat lokální zásoby včetně dosud nesklizené úrody. Zatímco v Haliči to nepředstavovalo zásadní problém, exotická a vojákům neznámá flóra na srbské frontě s sebou přinášela zdravotní rizika s možnými fatálními důsledky. Jeden z vojáků například vzpomíná, že mnozí jeho spolubojovníci při ústupu ze Srbska v roce 1914 „třeštíce horečkou hlady jedli durmany považujíce je za mák. Ti padali v strašlivých bolestech, vyjíce a chroptíce v posledním tažení“.
Vydělat na válce
Navzdory nastíněné situaci přísun ze zápolí stále fungoval a vysoké výkupní ceny vedly mnohé hospodáře k tomu, že svůj dobytek s vidinou snadného zisku prodali vojenskému eráru. Shromážděné zásoby pak nebyly vůbec vydávány a bez užitku se kazily v konečných stanicích železnice.
Poznatky z vedení bojových operací, přechod k pozičnímu způsobu vedení války a v neposlední řadě i klesající produkce zemědělství vedly v průběhu roku 1915 k reorganizaci proviantního zabezpečení. Těžkopádné kolony nahradily ve vzdálenosti 10–30 km od frontové linie zřízené sklady, do kterých si útvary pro proviant jezdily samy, což celý systém výrazně zjednodušilo. Množství odebrané stravy se přitom odvíjelo od skutečného, a nikoli předepsaného počtu, což v porovnání s předcházející praxí ušetřilo nezanedbatelné množství proviantu.
Pomoc při sklizni
Armáda přijala heslo „Válka musí živit sama sebe“ a od žní roku 1915 byla zásobována primárně z výnosu etapního prostoru, který podléhal její správě. V praxi to znamenalo, že vrchní etapní velitelství zjistilo potřebu pro armádu v poli podle válečného počtu a stanovené dávky. Pak odpočítalo od této potřeby pravděpodobný přebytek sklizně v obsazených nepřátelských zemích a etapě a teprve zbytek své potřeby oznámilo ministerstvu války.
Dokončení: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (4)
Protože hospodářství v etapním prostoru byla často poničena válkou, musela se armáda aktivně zapojit do jejich obnovy. V době zemědělských prací tak byly na výpomoc posílány celé útvary a technika. Díky tomuto systému strava vojáků korespondovala se zvyklostmi v prostoru nasazení, což většina mužů nesla nelibě. V praxi to znamenalo, že například na italské frontě převažovala k jídlu polenta (kukuřičná kaše), zatímco českým a německým mužstvem preferované knedlíky představovaly nedostatkovou pochoutku.
