Strasti habsburského mocnáře: Planými přísliby ztratil věrné Čechy

Když v roce 1866 skončila válka Rakouska s Pruskem, projížděl tehdy šestatřicetiletý císař František Josef I. Moravou a severovýchodními Čechami, z nichž jen krátce předtím odtáhly pruské okupační jednotky, aby se přesvědčil, jaké škody válka jeho říši způsobila a jak na ni reagují obyvatelé těchto zemí. I když vlastně válku prohrál, vítali nadšení Češi a Moravané svého panovníka jako vítěze a osvoboditele a dávali mu najevo, jak jsou vůči němu, jeho říši i rodině loajální.

Když se začteme do stránek tehdejšího denního tisku, budeme překvapeni mírou obdivu a lásky, kterou mu jeho česky hovořící poddaní prokazovali. Byla to vpravdě triumfální cesta, která Františka Josefa I. naplnila přesvědčením, že vzdor vojenské porážce je situace v monarchii velmi dobrá.

Promarněná loajalita

O půl století později, v roce 1916, bylo všechno zcela jinak. Už ne Rakousko, nýbrž Rakousko-Uhersko se nacházelo ve víru světové války, v níž mu očividně docházel dech. Zprávy z bojišť nebyly povzbudivé, porážka následovala porážku, v říši panoval hlad, nedostatek potravin, paliva i základních surovin. Závislost habsburské říše na sousedním spojenci, mnohem silnějším císařském Německu, byla naprosto zřejmá a Čechům nevyhovovala ani v nejmenším.  

A právě české země, ty, které roku 1866 císaře tak nadšeně vítaly, ze všech těchto důvodů nyní stály v nejostřejší opozici nejen proti válce, ale dokonce i proti samotné rakousko-uherské monarchii i vládnoucí habsburské dynastii.

Český politický tisk byl v troskách, někteří čeští přední politikové byli ve vězení anebo v emigraci, jejich strany nesměly vyvíjet činnost. František Josef I. nedokázal pochopit, jak se mohlo stát, že synové, případně vnuci těch, kdož jej kdysi tak nadšeně vítali, nyní jeho vládu nejen kritizují, ale dokonce proti ní organizují v zahraničí odboj a vstupují do vojenských jednotek, které bojují po boku nepřátelských armád. 

Frustrace z císaře

Starý muž, v nějž se František Josef I. v průběhu onoho půlstoletí proměnil, si neuvědomoval, že český národ právě pod jeho vládou – a v důsledku toho i jeho zásluhou – prošel zásadní proměnou. Dovršil proces takzvaného národního obrození a změnil se v sebevědomé etnikum, které zaujalo důstojné místo po boku ostatních evropských národů a podřízená pozice, jež mu byla v rámci habsburské monarchie vyhrazena, jej neuspokojuje. Nechápal, že politika „drobečků“, které měly české společnosti zacpat ústa, je naprosto neuspokojivá. Nevnímal jako problém, že svými činy opakovaně vyvolával v českých srdcích pocit frustrace a vytvářel předpoklady pro to, aby hledali své místo mimo říši. 

První zklamání přišlo v roce 1867, když se ne věrní Češi, nýbrž vzpurní Maďaři dočkali naplnění svých přání a požadavků v podobě rakousko-uherského vyrovnání, uzavřeného na úkor ostatních národů monarchie. A další zklamání následovala vzápětí: v letech 1870 a 1871 císař opakovaně přislíbil, že se nechá korunovat českým králem a že z toho vyvodí důsledky pro to, aby země Koruny české zaujaly v monarchii důstojnou pozici. Ale ani to se nestalo. Taková zklamání – kombinovaná s nemalými úspěchy hospodářskými, kulturními, pokrokem v oblasti školství a ostatních oblastech veřejného života (s výjimkou politiky), které Čechům dodávaly nemalého sebevědomí – vykonala své.

Strach z Německa

Musíme si ovšem uvědomit, že František Josef I. se nechoval jako německý nacionalista. Jeho chování nebylo vedeno snahou nahrávat německy hovořícím poddaným a podporovat jejich snahy o nadřazené postavení v monarchii. Naopak, dobře si uvědomoval, že německý nacionalismus a jeho snahy o vytvoření Velkého Německa jsou daleko větším problémem pro jeho vládu a mnohem větším nebezpečím pro říši a dynastii, než nacionalismus český či nacionalismus jiných slovanských národů, protože s existencí Rakouska, a tím pádem ani s vládou Habsburků, němečtí nacionalisté nepočítali. 

Panovník však po celou dobu své vlády pokaždé ustoupil akutnímu, palčivějšímu nebezpečí a snažil se uzavřít dohodu s těmi, kdož byli jeho původci, zatímco nebezpečí třeba mnohem větší, avšak zatím se příliš neprojevující, spíše podceňoval. Proto také v roce 1867 uzavřel dohodu s Maďary a ne s Čechy, a proto se také nikdy nenechal korunovat českým králem.

Nešťastná válka

Je velmi pravděpodobné, že kdyby nedošlo k vyhlášení první světové války a monarchie se v důsledku toho nedostala do tak velkých obtíží, český odpor vůči Rakousko-Uhersku a habsburské dynastii, by nebyl tak silný a tak rozšířený.

TIP: S kým se císař František Josef I. hádal a kdo mu naopak rozuměl?

Avšak čím déle válka trvala, tím větší a hůře řešitelné byly problémy, do nichž se podunajská říše propadala. Němečtí nacionálové se totiž netajili úmyslem nastolit v říši daleko tvrdší germanizační kurs, a to bez ohledu na to, jak válka dopadne. A omezení občanských svobod, k němuž v monarchii bezprostředně po vypuknutí bojů došlo, potvrzovalo obavy Čechů, že všechno, čeho v předchozích letech dosáhli a co dokázali tak pracně vybudovat, je vážně ohroženo.