Strašák jménem palmový olej: Prales mizející v lednici
Loni v létě zaplavily média snímky hořící Indonésie. Ekologická katastrofa, která se nepřímo týká každého z nás, má přitom jednu hlavní příčinu – palmový olej. Proč ho vlastně tolik potřebujeme a riskujeme kvůli němu ekologickou rovnováhu celé planety?
Pokud bychom z lednice, spíže i koupelny vyhodili veškeré výrobky, které obsahují palmový olej, zřejmě by nás čekalo překvapení: Zůstala by nám sotva polovina zásob. Palmový olej se dnes totiž bez nadsázky nachází téměř v každém produktu. Najdeme jej v margarínech, čokoládových pochutinách, sušenkách, slaném pečivu, křupkách, brambůrkách, masných výrobcích, mražených krémech a šlehačkách, instantních polévkách, ale využívá se i při výrobě rtěnek, vosků a laků a čisticích a pracích prostředků, mýdel či šamponů. Všude tam slouží ztužený palmový olej k tomu, aby produkt „držel pohromadě“.
Nejde přitom zdaleka jen o zahraniční výrobky, palmový olej tvoří nepostradatelnou složku také řady českých produktů. Přitom ještě před 15 lety se palmové tužidlo nacházelo v domácích výrobcích vzácně – místo něj se využívaly především rostlinné tuky z řepky a slunečnice. Co tedy způsobilo „palmový boom“?
Z Afriky na jihovýchod Asie
Domovem palmy olejné (Elaeis guineensis), z níž se produkt získává, jsou tropické deštné pralesy západní a jihozápadní Afriky, táhnoucí se napříč územím Libérie, Pobřeží slonoviny, Ghany, Kamerunu a rovníkové části Angoly a Konga. Palmy dorůstají až 20 m a po třech letech od vysetí poskytuje dospělý strom každý rok i deset trsů vážících 10–40 kg. Načervenalé plody velikosti švestky váží okolo 6–20 g a skládají se z masité vnější vrstvy (oplodí) a semene, přičemž obojí je bohaté na olej. Rostlina dává plody 25–30 let. Již po tisíce let využívají Afričané jednoduché technologie pro získávání oleje, který se stal součástí jejich tradičních pokrmů i medicíny.
Rostlinu pocházející z africké Guineje poprvé popsal nizozemský botanik Nikolaus von Jacquin v roce 1763. Z Afriky se pak postupně rozšířila do Ameriky a později i do Asie. A právě v jihovýchodní části asijského kontinentu se jí začalo v příhodných klimatických podmínkách nebývale dařit. Dnes patří k největším producentům palmového oleje Indonésie a Malajsie – tyto země pokrývají zhruba 85 % celosvětové poptávky. Jen málokterá surovina přitom zaznamenala za poslední dvě desetiletí takový nárůst výroby. Zatímco ještě v roce 1995 činila globální spotřeba palmového oleje 15,8 milionu tun, loni už se jednalo o 60,7 milionu tun.
Strašák jménem kornatění cév
Palmový olej našemu zdraví nijak zvlášť neprospívá – spíš naopak. Obsahuje totiž velké množství nasycených mastných kyselin (až 49 % celkového složení, tedy víc než sádlo), což při častější konzumaci znamená víc cholesterolu v krvi a větší riziko ucpávání cév či infarktu. Chemické rozbory ukazují, že pro úpravu potravin se mnohem víc hodí řepkový olej (dokonce o něco víc než olivový), který má ze všech olejů nejnižší podíl nasycených mastných kyselin a zároveň nejvyšší podíl nenasycených mastných kyselin, jež pro správné fungování těla potřebujeme.
Víme přesně, co bychom měli jíst. Jenže za palmovým boomem stojí především jedno – peníze. Za palmový olej totiž zaplatí výrobce o třetinu méně než za řepkový a dvakrát méně než za podzemnicový. Nízkou cenu způsobují dva faktory: jednak vysoká plodnost palmy olejné, která podstatně přesahuje konkurenční rostliny, a také malé výrobní náklady dané především velmi levnou pracovní silou v jihovýchodní Asii. Producenti používající palmový olej si tedy mnou ruce, že uspořili. Jenže toto pohodlné opatření si vybírá ekologickou daň, která se nepřímo dotýká každého z nás. A tou daní jsou mizející deštné pralesy.
Smrt v zelených pouštích
Neustálý hlad po nových plantážích však není vyvolán jen strmě narůstající poptávkou po oleji. Palmy totiž bohužel – jako velmi produktivní rostliny – půdu brzy zcela vyčerpají a záhy je třeba hledat nové místo pro jejich pěstování. Nejjednodušší je pak ukrajovat další a další části pralesa, takže se nejen kácejí stromy, ale také zakládají požáry. Jde ovšem o nevratný proces, který s sebou nese ekologické škody nedozírných rozměrů.
Kromě toho, že tak velmi rychle mizí „plíce planety“, přichází o domov celá řada živočišných i rostlinných druhů. Nejedná se přitom pouze o hmyz nebo drobné savce, ale i o velká zvířata, jako jsou orangutani, tygři či sloni. Například orangutani se navíc ve snaze přežít stěhují na plantáže, kde se chtějí živit právě palmou olejnou – a domorodci je pak jako škůdce nemilosrdně zabíjejí. Rozlehlé plantáže lze bez větší nadsázky označit za „zelené pouště“, kde v důsledku obrovského množství pesticidů nepřežije kromě palem téměř nic.
Dokončení: Strašák jménem palmový olej: Konec vypalování pralesa
Řada druhů z rostlinné i živočišné říše se tak již v Indonésii ocitla na pokraji vyhynutí. A situace má samozřejmě vážný dopad i na místní obyvatele, kteří kvůli – mnohdy nelegálnímu – zabírání půdy přicházejí o domovy a musejí čelit extrémní chudobě. Okolní řeky a vodní plochy jsou pak v důsledku palmového průmyslu stále víc zamořeny pesticidy a hnojivy, což ohrožuje na životě jak zvířata, tak domorodce.