Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (1)
Nakadžima Ki-43 Hajabusa představovala nejdůležitější stíhačku japonského armádního letectva v letech 1941–1945. Měla sice slabou výzbroj a nenesla
pancéřování, disponovala však fantastickou obratností a v rukou zkušeného pilota šlo o smrtelně nebezpečnou zbraň
Velení císařského armádního letectva ještě dvě desetiletí po skončení Velké války v Evropě setrvávalo v představě, že stíhací letoun má být především obratný a stíhačky se budou nadále střetávat v manévrových soubojích kdo s koho. Obratnost byla v japonském letectvu ve 30. letech nejdůležitějším kritériem, kterému konstruktéři podřizovali téměř vše.
Místo dvou křídel jedno
Tomuto požadavku nejlépe vyhovovala koncepce dvouplošníku, teprve v roce 1935 velení vypsalo soutěž na nový stíhací jednoplošník. Tu nakonec vyhrál letoun Nakadžima Ki-27. Šlo o elegantně tvarovaný stroj s pevným, pečlivě kapotovaným podvozkem. Dosahoval maximální rychlosti 470 km/h a nesl výzbroj dvou kulometů ráže 7,7 mm. Neměl však samosvorné obaly nádrží ani žádné pancéřování. Sériová výroba se rozeběhla v prosinci roku 1937. Několik pilotů, veteránů z války v Číně, mohlo nové stroje vyzkoušet a nešetřili chválou a nadšením. Japonské armádní letectvo získalo skvělý stroj a mnozí piloti tvrdili, že prý dokáže vymanévrovat i dvouplošníky!
Velení japonského letectva se s koncepcí Ki-27 ztotožnilo a zadalo další pokračování. V prosinci 1937 obdržela správní rada továrny Nakadžima Hikoki K. K. objednávku na typ, který by v budoucnu předchozí konstrukci nahradil. Technická kancelář společnosti úkolem pověřila tým konstruktéra Hideo Itokawy. Zadání znělo na letoun dosahující rychlosti 500 km/h, doletu 800 km a vyzbrojený dvěma 7,7mm kulomety. Konstrukčnímu týmu trvala práce necelý rok, než se na vzletové dráze letiště Odžima objevil první prototyp Ki-43.
Lehký a rychlý
Zkoušky ale oproti očekávání dopadly katastrofálně, a dokonce se uvažovalo o zrušení celého projektu. Vedení společnosti si však prosadilo objednávku dalších deseti prototypů a na těch se podařilo postupně veškeré nedostatky odstranit. Dne 9. ledna 1941 došlo ke schválení sériové výroby, která se rozběhla v dubnu téhož roku. Z výrobních linek sjelo do února 1943 celkem 716 strojů verze Ki-43-I. Poháněl je motor Nakadžima Ha-25 o výkonu 699 kW s pevnou dvoulistou vrtulí ze dřeva.
Později ji nahradila účinnější stavitelná dvoupolohová kovová. Stroj nesl dva kulomety ráže 7,7 mm, prázdný vážil pouhých 1 580 kg a dosahoval rychlosti 496 km/h. Neměl však opět žádné pancéřování ani samosvorné obaly palivových nádrží. Oproti svému staršímu sourozenci už ale disponoval zatahovacím podvozkem. Letoun, vyznačující se doslova fantastickou obratností, dostal jméno Hajabusa – sokol stěhovavý. První stroje přišly k 59. a 64. sentai (pluku) a u těchto jednotek se již 8. prosince 1941 zapojily do bojů s Brity nad Malajskem.
Nad Malajskem a Barmou
Brzy se ukázalo, že nad hurricany RAF mají jasnou převahu. Pokud došlo na manévrový souboj, Ki-43 se dokázala dostat hurricanu za ocas po pár otáčkách. Trochu obtížnější bylo ale robustní letoun sestřelit pouhou dvojicí kulometů puškové ráže. Nádrže britských strojů totiž chránily samosvorné obaly zacelující se v případě průstřelu a kokpit zase pancíř. Naopak na lehce stavěnou a nepancéřovanou Ki-43 měla záplava střel z 12 kulometů hurricanu většinou ničivý účinek.
Pokračování: Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (2)
Britští stíhači v Barmě záhy zjistili, že se s Japonci nikdy nesmějí pouštět do boje v zatáčkách. Pokud se dokázali dostat nad Ki-43, zaútočili střemhlavým letem, vypálili a opět nabrali výšku. Když to situace umožňovala, útok zopakovali. V prvních měsících roku 1942 ale Japonci svým nepřátelům dokázali vnutit svůj styl boje a opanovali oblohu nad Barmou.
