Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (1)

Jako řada jiných evropských zemí v meziválečném období se i SSSR soustředil na výstavbu pásma bunkrů podél svých hranic. Nešlo však o precizní a souvislý pás pevností táhnoucí se od Baltského k Černému moři, ale o systém obranných staveb sestávající z takzvaných opevněných prostorů (dále jen OP), což byla soustava 200–400 bunkrů („stálých obranných bodů“) a překážek z ostnatého drátu až v padesáti řadách („zajišťovací pásmo“).

Linie se jmény pohlavárů

Bunkry o posádkách 10–40 mužů se stavěly ve skupinách k vzájemné podpoře. Hloubka obrany od předních pozic a překážek k objektům stálého opevnění činila přibližně 12 km. Tyto OP se nacházely ve vzdálenosti 50–180 km od sebe a počítalo se s tím, že je na křídlech ochrání přirozené terénní překážky. Jako opěrná základna daného uskupení vojsk (založeného na pěší divizi či nejlépe na celém armádním sboru) mohl OP sloužit k obraně i k útoku.

Výstavba začala v letech 1927–1928 a do roku 1937 se podařilo dokončit 13 opevněných prostorů na západní hranici a 13 na Dálném východě. V letech 1938–1939 v mezerách mezi jednotlivými OP na západě probíhalo budování dalších osmi opevněných prostorů. V SSSR se tento obranný systém na západní hranici nikdy nenazýval „Stalinova linie“. Název použila až jedna lotyšská revue, jejíž článek přetiskl britský Daily Express, a odtud se pak sousloví rozšířilo.

V srpnu 1939 uzavřely Německo a SSSR pakt o neútočení, v jehož důsledku se sovětská hranice během následujícího roku posunula díky anexi Pobaltí, Besarábie a části Polska a Finska až o 300 km na západ. Zatímco opevnění na „staré hranici“ armáda zakonzervovala, na „nové hranici“ byla od Baltu po Karpaty neprodleně zahájena výstavba nového pásma opevněných prostorů, pro které se na západě vžilo označení Molotovova linie. Opět vzniklo 13 prostorů, přičemž každý chránil asi 100 km hranic. Za dva roky, konkrétně v okamžiku německého útoku 22. června 1941, se ve fázi dokončení nacházelo 880 hlavních staveb z plánovaných 5 807. Připravenost linie činila asi 15–20 %.

Nepřekonatelná hráz?

Husté řady zajišťovacího pásma z ostnatého drátu spolu s množstvím kulometných palpostů představovaly nepochybně těžko překonatelnou překážku pro pěchotu, ne však pro tanky. Sověti si to samozřejmě uvědomovali a snažili se vybavit obě linie těžkými a protitankovými děly. Avšak vzhledem k finanční a materiální náročnosti a omezené pohyblivosti těchto mnohdy téměř dvacetitunových kolosů se nakonec podařilo vyzbrojit zhruba jen 10 % objektů Stalinovy a 20 % Molotovovy linie.

Stáří použitých děl, houfnic a moždířů přitom činilo až padesát let. I přesto však za německého útoku disponovaly objekty obou linií úctyhodným počtem téměř 15 000 hlavní. O nedokončenosti linie „na nové hranici“ (tj. Molotovovy linie) se vše obecně vědělo, takže když ji Wehrmacht po 22. červnu 1941 hravě překonal, nikoho to moc nepřekvapilo. V meziválečných letech se však v SSSR i v zahraničí utvořil hotový mýtus o neproniknutelnosti opevnění „na staré hranice“.

V prvních dnech hitlerovského vpádu proto obyvatelé SSSR pevně věřili, že Wehrmacht si na opevněné staré hranice zcela jistě vyláme zuby. Stalinovu linii opravdu zanedlouho obsadily ustupující jednotky Rudé armády a pak se stalo něco nečekaného. Boj o pevnůstky trval většinou nanejvýš dva tři dny.

Pokračování: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (2)

Bunkry rychle ničilo dělostřelectvo v souhře se zvláštními útočnými skupinami německé pěchoty. Zatímco na pevnůstky cílila palba, přiblížili se k nim vojáci a za použití silných náloží prolamovali jejich zdi a stropy. Když tedy k zastavení nepřítele nedošlo a Němci prošli i touto linií jako nůž máslem, celá společnost byla doslova šokována. Jak to, že mýty opředený Stalinův val selhal?