Stále aktuální hrozba (2): Proměny bombardérů ve 20. století
V konfliktech 21. století má letectvo nezastupitelnou roli, která prozatím spíše posiluje. Dokladem jsou i poslední války v Libyi, Mali, Sýrii i jinde. Hlavní činností letectev současnosti je ničení pozemních cílů
Zásadním mezníkem – možno říci druhou technologickou revolucí v bombardování – se stala válka ve Vietnamu. Jednalo se o zásadní nástup elektroniky, především výpočetní techniky, a nových druhů podvěšené letecké výzbroje. Probíhalo úspěšné testování přesné letecké munice určené k ničení bodových cílů. V té době již letectvo dokázalo, především s použitím zbraní hromadného ničení, zásadně ovlivnit výsledek války. Vietnamský konflikt zahájil přechod letectev k víceúčelovým typům, které spojovaly konstrukci a úkoly stíhacích a stíhacích-bombardovacích typů.
Předchozí část: Stále aktuální hrozba: Proměny bombardérů ve 20. století (1)
Konec studené války
Třetí technologická revoluce nastala na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy odstartoval přechod k paralelní a zároveň systémové informační válce. Objevily se nové systémy navigace, detekce a zaměření cílů, možnosti navedení/zaměřování letecké podvěšené munice a rovněž kategorie útočných bezpilotních prostředků. Změny taktiky a koncepce použití letectva vedly k širšímu využití víceúčelových bojových letounů, a dokonce vrtulníků jako prostředků bombardování.
Zároveň došlo k omezení počtu strategických bombardovacích letounů a praktickému odchodu taktických bombardérů do historie. V tomto období vyvíjely a vyráběly bombardéry již jen USA a SSSR. V průběhu uvedeného období odešla do výslužby většina stíhacích bombardérů (byly nahrazeny víceúčelovými bojovými letouny) a všechny taktické bombardéry. Letecké útoky posledních let jsou systémovou záležitostí, jež se opírá o tři základní faktory: průzkum, nosiče a výzbroj.
U nosičů jsou důležité navigační a zaměřovací systémy. To vše je doplněno systémem transferu informací v různých hladinách. Taktika nasazení se však za posledních dvacet let příliš nezměnila. Prohloubilo se především překrývání forem bojové činnosti bombardovacích, víceúčelových bojových a bitevních letounů.
Bombardování v symetrické válce
Z hlediska hodnocení efektivity činnosti letectva v konfliktech období třetí technologické revoluce vyvstává zásadní problém, a to asymetričnost bojové činnosti. Letectva útočníků, většinou USA a států NATO, měla značnou, ne-li absolutní technologickou i početní převahu. Z toho vyplývala jejich nadvláda ve vzduchu, takže až na výjimky bojovala pouze s pozemní protileteckou obranou různé intenzity.
Od války v Koreji byly v období druhé technologické revoluce bombardovacího letectva vedeny pouze tři symetrické války, a sice šestidenní válka (1967), jomkipurská válka (1973) a válka mezi Irákem a Íránem (1980–1988). V klasické (symetrické válce), tedy střetu přibližně početně i technologicky vyrovnaných protivníků, se vycházelo do značné míry z taktiky a strategie uplatňované za druhé světové války.
Tato globálně-bezpečnostní možnost byla (možná dočasně) ukončena rozpadem Varšavské smlouvy. Symetrická válka by mohla opět vypuknout pouze v případě střetu mezi NATO a Ruskem, popř. NATO a Čínou. Ovšem v takovém případě je podíl letectva, zvláště bombardovacího, na výsledku konfliktu diskutabilní, protože hlavním bojovým prostředkem by se pravděpodobně staly řízené střely na taktické i strategické úrovni. Vzhledem ke značné převaze NATO v počtech letounů a vrtulníků je to logické.
Pokračování v pátek 22. prosince