Šroub s bílými květy: Středomořský přistěhovalec švihlík krutiklas
V České přírodě se můžete setkat s několika druhy orchidejí a jednou z nejpodivnějších je švihlík krutiklas. Již jeho jméno napovídá, že jde o skutečně zvláštní rostlinu
Švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis) je poměrně nenápadná rostlina, kterou mezi ostatní vegetací snadno přehlédnete. Když se ale budete na místech jejího výskytu pozorně rozhlížet, najdete úzký květní stvol vysoký 5 až 30 cm, na němž jsou jednostranně uspořádány malé bílé kvítky. Celý stvol je podélně stočený (odtud jméno krutiklas), takže vytváří dojem šroubovice. Malé listy v přízemní růžici dorůstají délky 2 až 3,5 cm.
Výletník ze Středomoří
Se švihlíkem se u nás můžete setkat na sušších prosluněných stráních s řídkým lučním porostem. Vyžaduje totiž dostatek světla a v konkurenci ostatní, rychleji rostoucí vegetace, nedokáže obstát. Travní porost nesmí být navíc v oblasti výskytu zapojený, musí v něm být mezery. Ve střední Evropě se taková stanoviště vytvářejí na extenzivních pastvinách s nízkým obsahem živin v půdě. Pasoucí se zvířata neustále narušují terén kopyty a spásají okolní traviny. Švihlíku to nevadí, jeho růžice listů jsou přitisknuté k zemi a zvěř je nedokáže spást. Z domácích zvířat jsou pro švihlík nejideálnější ovce, jejichž pastva mu ve střední Evropě připravuje optimální podmínky.
Hlavní centrum rozšíření má švihlík krutiklas ve Středomoří. Setkáme se s ním v takřka celé Evropě a severní Africe, odkud zasahuje na východ až po Libanon, Írán a Zakavkazí. Severní hranice areálu probíhá Anglií, Dánskem, Polskem a Ukrajinou, odkud vybíhá až do Ruska.
V létě suchý, v zimě zelený
Středomořský původ švihlík nezapře ani u nás. V létě jsou jeho rostliny suché, zatažené v podzemních hlízách, v zimě naopak zelené. Tento na první pohled poněkud zvláštní rytmus růstu lze vysvětlit právě původem ve Středomoří. Tamější klima přináší deštivé zimy s teplotami převážně nad nulou a naopak velice horké a suché léto. Pro rostliny je tedy výhodné růst od podzimu do jara, kdy je dostatek srážek, a nepříznivé léto přečkat v suchém stavu. Podobně se chovají například běžné modřence. Přes zimu mají zelené listy, ale uprostřed léta bývají zatažené.
Květy a listy zvlášť
Koncem léta z hlíz vyrůstají listy, které během podzimu vytvoří celé listové růžice. Ty přezimují zelené, na jaře vytrvávají a počátkem léta usychají. Koncem léta rostliny také kvetou, přibližně v době, kdy se počínají objevovat nové listy. Ke kvetení a následné tvorbě semen využívají zásoby v hlízách z předchozího vegetačního období.
Po odplození stará vyčerpaná hlíza odumírá. Rostlina však nezaniká, protože každoročně vytváří novou hlízu. Ta se počíná tvořit již brzy na podzim, přezimuje a svůj růst dokončuje na jaře. V letním klidovém období má tedy jediná rostlina dvě různě staré hlízy současně. Na podzim pak dokonce tři. Květenství díky tomu vyrůstá z jiné hlízy než listy. To vede ke zvláštnímu jevu, kdy květní stvol nevyrůstá ze středu listové růžice, ale vedle ní. Mezi evropskými orchidejemi jde o zcela unikátní jev.
Časově oddělené opylování
Drobné kvítky švihlíku jsou opylovány čmeláky. Stejně jako mnoho dalších rostlin, i švihlík se snaží zabránit samoopylení, tedy opylení jedince jeho vlastním pylem. Vyvinul si k tomu zajímavý mechanismus, který je mezi orchidejemi naprosto ojedinělý. Většina z nich má pyl i bliznu přístupné ve stejný čas. Přitom se snaží usměrnit pohyb opylovačů tak, aby nejprve přišli do styku s bliznou a teprve poté s pylem, který přenesou na bliznu jiné rostliny. Švihlíky se však snaží oddělit dobu kontaktu opylovače s pylem a bliznou časem.
TIP: Drákuly bez touhy po krvi – Orchideje Jižní a Střední Ameriky
Pohlavní orgány rostliny srůstají v jediný útvar zvaný sloupek takovým způsobem, že pyl je dále od středu květu než blizna. Speciálně utvářený květní plátek zvaný pysk je umístěn těsně pod sloupkem a slouží jako plocha pro pohyb opylovačů. U čerstvě otevřených květů leží pysk i sloupek těsně u sebe, takže se opylovač dostane pouze k pylu, ale nemůže již hlouběji do středu květu, kde je blizna. Teprve po několika dnech kvetení se pysk oddálí natolik, že je umožněn kontakt opylovače s bliznou. V tu dobu již ale zaschlý pyl není vhodný pro přenos.
Jediný květ se tedy chová nejprve jako květ samčí a později jako květ samičí. Odborně se toto chování nazývá proterandrie a můžeme se s ním setkat u řady jiných cizosprašných rostlin. V případě švihlíku krutiklasu jsou navíc čmeláci lákáni do nejspodnějších květů v květenství, odkud následně pokračují směrem vzhůru. Nejprve se tak setkají s květy, které jsou otevřené již delší dobu a tedy v samičí fázi, což opět minimalizuje riziko samoopylení. Kromě těchto cizosprašných populací však v některých oblastech rostou populace samosprašných rostlin. Ty druhotně redukovaly své uzpůsobení k cizosprášení, aby mohly plně nasadit semena ze všech květů.
Rod švihlých rostlin
Po celém světě roste přes 40 druhů švihlíků. Najdeme je od severu Jižní Ameriky přes Severní Ameriku, Evropu, Asii až po Austrálii, Nový Zéland a jihozápadní Pacifické ostrovy. Jejich květy jsou většinou bílé, ale mohou být i růžové, žluté či nazelenalé. Mnoho druhů má květy uspořádané ve více než jedné řadě, většinou ve třech. Částečně tak zaniká efekt stočené šroubovice, na druhou stranu je ale květenství složené z několika řad nápadných květů nádhernou podívanou. Většina druhů kvete podobně jako švihlík krutiklas v létě či na podzim, jiné kvetou na jaře a některé tropické druhy takřka celoročně. Vazba na sušší stanoviště také není absolutní. Mnoho švihlíků obývá vlhká bažinatá místa, prameniště či rašeliniště. Některé vydrží i déle trvající zaplavení vodou. Extrémem je severoamerický švihlík S. odorata, který pod vodou dokáže přežívat dlouhodobě. Je to jediná orchidej, která byla využita jako akvarijní rostlina.
Na vlhkých loukách České republiky bylo dříve možné potkat ještě jiný druh – švihlík letní (S. aestivalis). Kvetl počátkem léta a dnes na našem území již vymizel. Na vině jsou nejspíše změny ve využívání krajiny, především odvodňování. Dosud se se švihlíkem letním lze vzácně setkat v některých jiných zemích Evropy, Malé Asie a severozápadní Afriky. Další druh, S. sinensis pocházející z Asie, se vlivem lidí naopak šíří. S oblibou osidluje stanoviště vytvořená člověkem, například vlhké příkopy podél silnic či kulturní trávníky. Z evropských skleníků je dokonce udáván jako plevel ve sbírkách jiných druhů orchidejí. Velice snadno roste ze semen a dokáže vykvést již rok po výsevu.
