Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (3)

Strategický vývoj 2. světové války zásadně ovlivňovala časová shoda. 7. prosince 1941 přišla přepadením Pearl Harboru válka do Tichomoří a našla si i dosud neutrální Spojené státy americké. Ve stejný den nabírala na obrátkách sovětská protiofenziva, která zahnala notně oslabená a vyčerpaná německá vojska od Moskvy.

Další shoda termínů důležitých událostí druhé světové války přišla v únoru 1943, kdy Spojenci úspěšně zakončili dvě významné bitvy. Začátkem tohoto měsíce se vzdali poslední Němci ve Stalingradě, zatímco Japonci evakuovali zbytky svých vojsk z Guadalcanalu. Souběh těžkých inkasovaných úderů předznamenal novou etapu války, kdy Osa ztratila strategickou iniciativu.

Chybějící koordinace

Za jiných okolností by jí mohl pomoci nějaký zastřešující orgán odpovídající spojeným náčelníkům štábů v podání Britů a Američanů, případně vrcholným konferencím Velké trojky, které určovaly ráz války ze strany Spojenců. Diktátorské režimy však takové úrovně spolupráce nebyly schopny, navíc začátkem roku 1943 pro ně již bylo stejně pozdě.

Jejich situaci dále komplikovala odloučená geografická poloha Japonska, která efektivně znemožňovala větší míru vzájemné koordinace akcí. V konečném důsledku se tak Německo coby nejsilnější článek Osy ocitlo zahnané do kouta a jeho velká strategie se čím dál více redukovala na pouhé zažehnávání jednotlivých krizí a vytloukání klínu klínem. Ukázalo se to hned v létě 1943, kdy se Wehrmacht a Waffen-SS naposledy na východní frontě pokusily o ofenzivu strategického významu.

Liška v koutě

I když se operace Citadela rozsahem nemohla rovnat gigantickým podnikům z předchozích dvou let, stále ještě šlo z německé strany o snahu získat iniciativu a likvidovat sovětské formace na úrovni celých frontů. Rusové dodnes rádi tvrdí, že postup nepřátelské ocelové pěsti v podobě II. tankového sboru SS zastavily jejich tanky u Prochorovky. Ze strategické perspektivy ale rozhodnutí v bitvě u Kurska padlo jinde.

Statečnost rudoarmějců je obdivuhodná a neoddiskutovatelná, jenže zásadní vliv na Hitlerovo rozhodnutí pozastavit ofenzivu mělo také vylodění západních Spojenců na Sicílii. Německých vojsk bylo najednou zapotřebí jinde a přišla doba velkých přesunů, které se týkaly především mobilních formací vhodných k rychlým protiútokům. Wehrmacht se ocitl v roli zvířete zahnaného do kouta, na které dorážejí lovci ze všech stran.

Koordinované údery

Strategická iniciativa těžce vybojovaná v letech 1942–1943 začala Spojencům přinášet sladké plody vítězství v roce 1944. Možnost svobodně si zvolit místo dalšího úderu a vnutit tak Ose svoje pravidla hry se ukázala jako klíčová. Kromě toho mohla široká koalice utahující smyčku kolem kontinentální Evropy všechny své akce lépe koordinovat. V takovém případě se uplatňují dva základní postupy – buď mohou útočníci udeřit naráz na různých místech a tím donutit obránce štěpit své síly, nebo je mezi ofenzivami krátká časová prodleva, která donutí napadeného zareagovat na první útok a tím vyčerpat své zálohy. Druhý úder pak má mnohem větší šanci na úspěch.

Přesně k tomu došlo v červnu 1944. Dlouho očekávaná invaze do Normandie zvedla oponu nad západní frontou a Němci museli okamžitě zareagovat. Na nové bojiště směřovaly posily jak z jiných pobřežních sektorů, tak útvary, které by za jiných okolností Berlín poslal na východ. Právě tam se přitom schylovalo k další drtivé porážce Osy, protože ještě téhož měsíce Rudá armáda spustila operaci Bagration, která záhy vyústila v likvidaci celé skupiny armád Střed. Sovětské nejvyšší velení dobře vědělo, že angloamerické vylodění v Evropě přijde na jaře 1944, a připravilo se zasadit druhý úder ve chvíli, kdy budou Němci řešit především dění v Normandii.

Dalším esem ve spojeneckém rukávu se stala možnost vzájemně si vypomáhat akcemi vzdálenými mnohdy i tisíce kilometrů. Když v prosinci 1944 německá ofenziva v Ardenách prolomila americkou frontu, v prvních dnech se zdálo, že hrozí katastrofa a po více než čtyřech letech od Dunkerku budou muset britské armády opět utíkat z kontinentu po moři. Na zoufalé volání o pomoc zareagovali i Sověti, kteří uspíšili přípravy své viselsko-oderské operace. Tuto ofenzivu spustili v lednu 1945, a i když už západní Spojenci tou dobou na ardenské frontě vítězili, svůj efekt měla a znásobila německé potíže. Wehrmacht opět musel dělit svou pozornost i skrovné posily mezi dvě hroutící se fronty.