Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (2)

Druhá světová válka se stala dosud nejglobálnějším konfliktem v lidských dějinách. Dění na jednotlivých frontách se vzájemně ovlivňovalo a vysocí velitelé i čelní politici na obou stranách barikády měli plno práce s vyladěním celkové strategické koncepce. Vedle očividných faktorů, jako je průmyslová a vojenská síla, hrály velkou roli také čas a vzdálenosti

14.06.2022 - Vojtěch Borek



Jedním z často probíraných strategických aspektů druhé světové války se stala dlouhá absence západní fronty. Josif Stalin na jednáních s britskými či americkými představiteli často a rád zdůrazňoval, že jeho armáda a lid trpí pod údery jádra fašistických sil, zatímco západní velmoci jsou v bezpečí za mořem. Do určité míry měl jistě pravdu, avšak nikdy plně nedocenil, jak náročný podnik představuje velká obojživelná operace. Tu nejde naplánovat a rozběhnout v řádu několika málo měsíců či dokonce týdnů, jak se běžně stávalo u velkých sovětských ofenziv.

Předchozí část: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (1)

Damoklův meč

Posouzení této otázky je i s odstupem téměř 80 let složité. Sovětskému diktátorovi musíme dát za pravdu z toho hlediska, že Rudá armáda doopravdy nesla hlavní tíhu války a přinesla největší oběti. Otevření druhé fronty v západní Evropě v roce 1942 by Němce donutilo zeslabit tlak na SSSR a dost možná by ani nedošlo k bitvě u Stalingradu – Wehrmacht by se do této ofenzivy nepustil.

Na druhou stranu obojživelná invaze velkých rozměrů představuje jednu z nejobtížnějších vojenských operací. Kdyby západní Spojenci vysadili ve Francii 10 či 15 divizí a poté o ně přišli, další pokus o takový podnik by mohli podniknout nejdříve o rok později. Němcům by se tak uvolnily podstatné síly střežící kontinentální pobřeží k nasazení na východě. Strategie zvolená Američany a Brity přitom svůj efekt měla.

I nepřímá hrozba možné invaze po tři roky nutila Wehrmacht držet vojska v Norsku, Beneluxu, Francii a Itálii, byť šlo často o formace druhého řádu. Těžiště německého úsilí leželo na východě a zůstalo tam i po vylodění v Normandii. Dokládá to například rozložení německých sil v lednu 1945, kdy proti Rudé armádě bojovalo 161 divizí – 146 na hlavní frontě a dalších 15 na Balkáně. Ve stejné době stálo proti západním Spojencům 122 divizí (79 přímo na západní frontě, 28 v Itálii a 15 v Norsku).

Kdy přišel obrat?

Vývoj strategické situace zásadně ovlivňovala časová shoda, a to klidně i náhodná, jako tomu bylo 7. prosince 1941. Přepadením Pearl Harboru přišla válka do Tichomoří a našla si i dosud neutrální Spojené státy americké. Ve stejný den nabírala na obrátkách sovětská protiofenziva, která zahnala notně oslabená a vyčerpaná německá vojska od Moskvy. I když to tak nevypadalo, v konečném důsledku obě události znamenaly pro Osu těžký úder.

Japonské vítězství v Pearl Harboru sice vypadalo na první pohled impozantně, jenže šlo také o probuzení spícího obra, který začal naplno rozvíjet svůj mohutný průmyslový potenciál. S trochou nadsázky tedy můžeme říct, že Pearl Harbor znamenal počátek německého pádu, byť nesmíme pominout fakt, že to byl sám Adolf Hitler, kdo vyhlásil Americe 11. prosince válku a tím nepromyšleně vnutil Spojencům možnost koordinovat své akce celosvětově. Tou dobou už navíc jeho armády s těžkými ztrátami ustupovaly od Moskvy a konečné vítězství nad Sovětským svazem Němcům unikalo mezi prsty.

Pouštní písky i ruiny na Volze

Pozoruhodnou časovou shodu můžeme pozorovat i u dalších rozhodujících událostí války. Ještě na začátku listopadu 1942 se Erwin Rommel držel v pozicích u El Alameinu a v rámci druhé tamější bitvy odrážel nápor silnějších spojeneckých vojsk. Stejně tak 6. armáda Friedricha Pauluse bojovala v ruinách Stalingradu, přičemž nejvyšší velení věřilo, že vítězství je na dosah. Koncem měsíce již bylo vše jinak.

V severní Africe zdecimovaná vojska Osy nezadržitelně ustupovala, přičemž je nově ohrožovaly i síly vyloděné v Maroku a Alžírsku. Na východní frontě zase Sověti sevřeli ocelový kruh kolem 6. armády obklíčené ve Stalingradu. Ten měsíc zkrátka znamenal pro Němce totální katastrofu, na kterou mohli jen stěží adekvátně reagovat, protože porážky přišly příliš rychle po sobě a na velmi vzdálených bojištích. Obě velké akce v Africe byly koordinované, nicméně o sovětské protiofenzivě západní Spojenci dopředu nic určitého nevěděli.

Dokončení: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (3)


Další články v sekci