Společně proti zákopům: Vývoj spolupráce zbraní za první světové války (3)
Území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka. Za Velké války tomu nebylo jinak, jenže zákopy buď znemožnily infanterii pohyb úplně, nebo ho dovolily pouze za cenu neakceptovatelných ztrát. Jako řešení se jevila podpora různých druhů zbraní, které by „blátošlapům“ prorazily cestu
Rychlost prvních obrněnců, které poprvé vyjely do akce koncem léta 1916, zřídkakdy překračovala 10 km/h a v terénu ještě klesala. Vzhledem k jejich úkolu to však nebylo na závadu, protože pěšáci ověšení zbraněmi a výstrojí se stejně nemohli krajinou posetou krátery pohybovat kdovíjak svižně. Navíc museli s tanky udržet krok – jen tak mohli bezprostředně navázat na jejich průlomy, zabezpečit je a prohloubit.
Předchozí části:
Premiéra na Sommě
Úvodní britské pokusy o tankové údery (k prvnímu došlo 15. září 1916 mezi obcemi Flers a Courcelette) ukázaly nevyzrálost nové zbraně. Neohrabaným monstrům selhávaly motory i převodovky, stroje vázly v kráterech a mnoho z nich ztrácelo kontakt s doprovodnou pěchotou. Další potíž spočívala v malém počtu dostupných exemplářů – při zářijové ofenzivě jich královská vojska měla méně než 50.
Přesto kolosy prokázaly svůj potenciál a recept na účinnější podporu infanterie byl poměrně jednoduchý: zvýšit mechanickou spolehlivost a rozjet produkci na plné obrátky. Otec britských tankových vojsk plukovník John Fuller trpělivě čekal, až mu továrny a výcvikové tábory dodají dostatek techniky i osádek, a v létě 1917 z nich ustavil Tankový sbor. Tato síla měla být v listopadu 1917 nasazena u Cambrai, přičemž Fuller hodlal využít koncentrované síly tanků a vrhnout je na Němce ve velkém počtu na jediném úseku fronty.
Symbióza v poli
Takový přístup předznamenal taktiku druhoválečné Panzerwaffe, kdy němečtí generálové nechávali ocelové klíny prorazit frontu v pečlivě vybraném bodě zvaném Schwerpunkt. V roce 1917 ale velení britské armády vidělo věc jinak a rozdělilo tanky rovnoměrně k divizím. Udělalo podobnou chybu jako francouzští vojevůdci o dvě dekády později – rozdrobilo obrněnce tak, že jich nikde nebyl dostatek.
Tankový sbor zahájil 20. listopadu útok, při němž osádky podporovaly infanterii novou taktikou. Obrněnce postupovaly v trojicích, a zatímco první stroj napadal Němce v zákopech, zbývající kryly vlastní pěšáky. Jeden ze tří tanků měl na trupu připevněné hatě, které dovezl až k zákopu a svrhl je do něj. Vytvořil tím můstek, po němž obrněnce i vojáci příkop překonali a mohli postupovat do hloubky obrany.
Tudy vede cesta
Stovky tanků u Cambrai Němce překvapily, donutily je ustoupit, nebo je postřílely. Do večera Britové postoupili o 9 km, za což zaplatili 49 tanky a 4 000 muži, zatímco vilémovské oddíly vykazovaly dvojnásobné ztráty. Úspěch masového nasazení obrněnců znamenal přelom v myšlení britské generality a přes všechny dětské nemoci si spolupráci s tankovou zbraní oblíbila i samotná pěchota.
Vojáci si uvědomovali, že pancíř zachytává kulky a šrapnely místo nich. A nezapomínali ani na psychologický efekt, jak potvrzuje deníkový zápis britského vojína z října 1918: „Skutečně děsivý pohled. Silnice vedla v polovině svahu. Tanky se jednoduše vyškrábaly kolmo na svah, se zvednutým předkem přejely přes silnici a opět prakticky kolmo šplhaly dál, jako by je nic nemohlo zastavit.“
TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?
Když Velká válka o měsíc později skončila, byly položeny základní stavební kameny taktických postupů kombinujících silné stránky jednotlivých druhů zbraní. Ačkoliv od té doby uplynulo sto let, mnohé výdobytky tehdejších teoretiků a vojevůdců se používají i na současných „digitálních“ bojištích.
