Společně proti zákopům: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)
Území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka. Za Velké války tomu nebylo jinak, jenže zákopy buď znemožnily infanterii pohyb úplně, nebo ho dovolily pouze za cenu neakceptovatelných ztrát. Jako řešení se jevila podpora různých druhů zbraní, které by „blátošlapům“ prorazily cestu
Vzdušní průzkumníci za první světové války přivolávali dělostřeleckou palbu na pozemní jednotky a jediný způsob, jak jim zabránit v práci, představoval sestřel jejich stroje. Právě z tohoto důvodu se zrodily první stíhačky, obvykle vyzbrojené jedním nebo dvěma kulomety. Ty pak mohly postřelovat letouny nepřítele, ale i pozemní cíle v čele s živou silou nebo dopravními prostředky.
Předchozí část: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (1)
Déšť olova z nebes
Pěšáci obou stran zpočátku pozorovali vzdušné souboje s nadšením, fandili svým pilotům a sázeli se, kdo v řeži nad jejich hlavami zvítězí. Ve druhé polovině války už si však nemohli být jisti, zda se některý stroj nespustí střemhlav nad jejich zákop, nebo se „nepřiplíží“ přízemním letem a nepokropí je dávkou. Tak se zrodili první bitevní piloti – byť zatím nelétali na specializovaných strojích.
Ačkoliv vzdušný průzkum zůstával hlavním úkolem pilotů, letectvo se od prvopočátku využívalo i ke shazování bomb. Nejprve šlo o čistou improvizaci – letci ručně svrhávali drobné pumy nebo ruční granáty. K prudkému rozvoji bombardérů došlo až roku 1917, kdy mechanici upravili vysoké počty starších průzkumných letounů instalací speciálních závěsníků.
Zrod bombardérů
Takto vybavené stroje se stávaly vzdušným dělostřelectvem, které poskytovalo infanterii dosud nevídaně flexibilní podporu. Navíc disponovalo řádově vyšším „dostřelem“ než polní houfnice a – slovy historika Petera Harta – „…mohlo účinněji narušovat a ztěžovat pohyb nepřátelských vojsk. Letci se totiž zpravidla pokoušeli napadat mosty, železniční tratě, nádraží nebo silniční křižovatky“.
Kooperace průzkumných, bombardovacích i bitevních letounů s příslušníky pozemních vojsk se ukázala jako mimořádně účinná. Pokud počasí dovolilo vzlet a stíhači dokázali udržet vzdušnou nadvládu v daném sektoru fronty, šance protivníka na skryté přesuny a utajení pozic klesaly k nule. Co si letouny vypátraly, to také napadaly – a šetřily tak práci pěšákům i dělostřelcům. Defenzivní linie oslabené leteckými pumami představovaly pro útočící pěchotu menší hrozbu. I kdyby se osádkám bombardérů nepodařilo své cíle zničit, jejich přítomnost měla na nepřítele alespoň demoralizující účinek.
Obrněná beranidla
Patová situace na západní frontě stála též u zrodu tankové zbraně a její následné spolupráce s infanterií. Obrněnce měly působit jako beranidlo, jež prorazí díru v nepřátelské obraně a poskytne krytí pěchotě postupující v závěsu. Pro takové zadání se jako ideální jevily kanony či kulomety instalované na pohyblivé pancéřované platformě, která si díky pásům poradí s obtížným terénem a bude odolná vůči palbě.
Dokončení: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)
Šlo de facto o obdobu válečných lodí nasazenou do pozemní bitvy. Z jiného úhlu pohledu můžeme tanky z let 1916–1918 popsat jako samohybnou artilerii. Její palebná síla měla ničit bunkry, zatímco infanterie by se během postupu ukrývala za masou pancíře. Taková kooperace přinášela výhody i tankistům, neboť pěšáci odráželi pokusy nepřítele napadat stroje zblízka třeba výbušninami.
