Spásný král Marokán: Proč upínali čeští poddaní naděje k marockému vyslanci?
Je tomu dvě a čtvrt století, co zvěsti o příchodu krále Marokána zasely setbu naděje. „Až přijde Marokán, vrátí nám lidskou důstojnost a osvobodí nás z otroctví zlých časů“, znělo v zemích Svatováclavské koruny za dob francouzské revoluce, napoleonských válek i později
Písně o králi Marokánovi představovaly způsob, jak se vypořádat se smrtí oblíbeného císaře Josefa II., s obnovením robotních povinností, s válečnými daněmi a strastmi. Král Marokán byl symbolem naděje, která nevzklíčila, pomoci zvenčí, která nepřišla.
Exotický cizinec
V roce 1783 přijel k císařskému dvoru do Vídně Mohamed ben Abdel Malik, vyslanec marockého sultána. Dvouměsíční pobyt jeho průvodu měl za cíl především vyjednat záležitosti týkající se obchodu ve Středozemním moři. Reformátorské počínání afrického vládce konvenovalo „revolucionáři z Boží milosti“ Josefu II., který jeho vyslance vlídně přijal. O pobytu exotického poselstva „mouřenínského krále“ psaly německé i české noviny.
Zprávy o nevídaných příhodách či nádherných oděvech cizinců rezonovaly ve venkovském prostředí, kde byly živou vodou pro prastará proroctví. Hned v roce 1783 si milčický rychtář František Jan Vavák přepsal do svých Pamětí novinové zprávy o podrobnostech vídeňského pobytu, včetně toho, jak mouřenínský legát onemocněl: „Dne 14. března se rozstonal spolu s kuchařem svým k velikému zármutku monarchy našeho, což se stalo z proměnění povětří, ale 18. téhož (měsíce) zas povstal, kuchař pak umřel.“
Ti, kteří noviny nečetli nebo jim nevěřili, rozšiřovali vlastní výklad událostí, jenž časem nabyl na obrazotvornosti. Z marockého vyslance se stal sám král Marokán, který přišel a znovu přijde. Nejen do Vídně, ale i do Prahy, nejen do Prahy, ale až k nám domů, aby nás vyprostil z naší bolesti. Písně o králi Marokánovi navázaly na tradici různých apokalyptických proroctví, která rezonovala zvláště mezi českými nekatolíky od dob pobělohorského náboženského útlaku až do druhé poloviny 19. století.
Naděje nekatolíků
Poměrně širokou skupinu takzvaných nekatolíků je však zapotřebí rozdělit. Zatímco protestanti, členové oficiálních evangelických církví, legalizovaných u nás v roce 1781 Tolerančním patentem, se od bájných proroctví postupně odvraceli (mnozí je ale odmítali po celou dobu), vyprávění o Marokánovi posluchači stále více ztotožňovali s docela jinými nekatolíky. Znali je pod různými názvy – sektáři, blouznivci, deisté, adamité, ariáni, beránci, izraelité, abrahamité, nicové, děti čistého živého, anebo také marokáni.
Tradování proroctví o králi Marokánovi z generace na generaci zachytili ve svých románech a literárních dílech i spisovatelé jako Teréza Nováková (1853–1912), která se zabývala životem východočeských vesnic: „jen už čekali, že král Marokán přinde vod východu, vytrhne nás z trápení, šecku půdu spravedlivě nám rozdělí, že nebudem už robotovat, ani sloužit, ale radovat se ve světle živém [...]. Vysvoboditel přibude, jak je v Písmě psáno!“
Co písně či proroctví o králi Marokánovi předpovídaly? Jsou svébytnou směsicí úryvků starých knih, které venkované četli (zvláště Bible) s ústní tradicí. Původ bývá obvykle umisťován do prostředí východních Čech, do míst, kde se potkávaly různé nekatolické náboženské směry. Odtud písně putovaly do různých koutů Čech a Moravy.
Marné čekání
Marokánské písně se šířily ústním podáním nebo v rukopisech. V „marokánském roce“ 1801 uplynulo dvacet let od vydání Tolerančního patentu, ale přitom stále přetrvávala otevřená diskriminace nekatolických vyznání. Lidé s napětím sledovali postup francouzských armád. Někteří stále věřili, že je Francouzi osvobodí z poddanství.
Po každém snu následuje probuzení. Osvobození stran francouzského císaře ani král Marokán nepřišeli. Na zázrak nestačí jen čekat. Na to přišli již písmáčtí hrdinové knih Terézy Novákové. O vybudování své vysněné tisícileté říše lásky se musejí přičinit sami: „Způsobíme si ji sami, když budem podle přikázání Nejvyššího činit všem bližním dobře, zlého se varovat a chodit ve světle a v praudě!“
