Španělská chřipka: Virus, který před 100 lety děsil Evropu

V březnu uplynulo sto let od jedné z největších katastrof, která kdy lidstvo postihla: Pandemie španělské chřipky mezi roky 1918 a 1920 zabila každého dvacátého obyvatele planety. Historikové dnes odhadují, že tehdy onemocnělo na půl miliardy lidí (ne všichni však zemřeli), a pandemie zasáhla doslova celý svět. Nevyhýbala se dokonce ani tak odlehlým končinám, jako jsou arktické oblasti či tichomořské ostrovy. Například Samoa kvůli ní během dvou měsíců přišla o víc než pětinu populace. 

Až do nástupu španělské chřipky řádily světové epidemie pouze v konkrétních oblastech. Bez ohledu na sílu totiž nákaza nedokázala překonat bariéry v podobě oceánů, a ještě nikdy tak nezasáhla všechny kontinenty naráz. Španělská chřipka si jako první podrobila celou planetu, a to v důsledku čerstvě vybudované dopravní sítě: Ruku v ruce s technickým pokrokem přicházela hrozba, na niž lidstvo nebylo připraveno.

Horečka v zákopech

Ať už se první případ nákazy vyskytl kdekoliv (viz Nepřišla ze Španělska), jisté je, že se objevil v „ideální“ době. Země se totiž zmítala ve spárech první světové války: V zákopech umíraly tisíce mladých vojáků a zpustošená Evropa čelila hospodářské krizi, hladomoru i mizerným hygienickým podmínkám. Armády se přesouvaly po celé planetě, a smrtelná infekce se tak snadno přenášela z místa na místo. Nemocní vojáci neměli možnost uchýlit se do domácího léčení, a vir se tudíž dál šířil a mutoval.    

Průběh nemoci byl prudší a nebezpečnější než u standardní chřipky. Mezi symptomy se nezřídka objevovalo krvácení počínající v plicích a pokračující zejména v nose či ve střevech. Znepokojivý pohled na takto postiženého pacienta vedl zprvu mnohé lékaře k chybné diagnóze cholery či tyfu. Oběťmi běžné chřipky jsou navíc většinou děti a starší či oslabení jedinci, zatímco pandemie z počátku 20. století si vybírala nejméně očekávané cíle: Osudnou se stávala zejména mladým, vitálním mužům a ženám mezi 15 a 35 lety. Tehdy se soudilo, že zvláštní fenomén souvisí s křehkou psychikou poznamenanou roky válečného strádání, jež se nejvíc dotkly právě této generace (ne náhodou si později vysloužila přízvisko „ztracená“).

Silnější umírají

Pravděpodobný důvod podivné selekce se podařilo objasnit teprve nedávno: Za příčinu extrémního průběhu choroby dnes vědci považují nadměrnou odpověď imunitního systému, tzv. cytokinovou bouři. Cytokiny jsou buněčné proteiny, které mimo jiné zodpovídají za zánětlivou reakci těla. Pokud je tkáně vyplaví ve větším množství, organismus nedokáže odezvu zvládnout vlastními silami. Průběh zánětu se zvrtne a imunitní systém hostitele začne útočit na vlastní tělo. Dojde ke stavu podobnému anafylaktickému šoku, stěny cév se stanou propustnějšími a následuje krvácení ze sliznic. Přitom platí, že čím silnější obranyschopnost, tím silnější „pokus o sebevraždu“. 

I kdyby si imunitní systém mladého člověka dokázal poradit s virovou infekcí, stále byl vystaven extrémnímu riziku sekundárních nákaz. Značná část pacientů umírala na zápal plic nebo následky masivního krvácení či plicního otoku. Krev a další tělesné tekutiny oběti byly navíc mimořádně nakažlivé, což jen dál nahrávalo nekontrolovatelnému šíření infekce.  

Vražedné léto

Historikové zpětně identifikovali tři hlavní nápory chřipky, které v několika intervalech sevřely především Evropu, Severní Ameriku a Afriku. Zatímco první vlna na jaře 1918 se neprojevila příliš dramaticky a poměrně rychle odezněla, v červenci téhož roku se nemoc přihlásila o slovo daleko silněji. Podivný byl už fakt, že se vzepjala k vrcholu v létě – tedy v době, která jinak chřipkovým onemocněním příliš nepřeje. Možná i proto zpočátku neměl nikdo zvláštní důvod se znepokojovat, a dokonce i tisk veřejnost uklidňoval, že není proč podléhat panice. Většinou si lidé náhlý výskyt chřipky vysvětlovali vlhkým průběhem tehdejšího léta a všeobecně se mělo za to, že choroba brzy odezní. 

Nemoc se však šířila a rostoucí počet nakažených nebylo možné dál ignorovat. Brzy již nikdo nepochyboval, že se nejedná o klasickou každoroční epizodu. Ze všech evropských zemí přicházely zprávy o nových případech onemocnění a k situaci se vyjadřovaly lékařské autority, které ovšem jen marně hledaly vysvětlení a lámaly si hlavu, jaká opatření přijmout. 

Poprvé v Česku

Ve čtvrtek 12. září 1918 přinesl deník Prager Tagblatt zprávu, že na následky španělské chřipky zemřel pětadvacetiletý Egon M. Prorok ze Smíchova. Stal se tak první obětí pandemie v českých zemích – a to v porovnání s okolními státy poměrně pozdě, neboť většina Evropy vedla s nečekaným nepřítelem marný boj už několik měsíců. Prorokovo „prvenství“ je však sporné: U chřipky totiž neexistovala ohlašovací povinnost jako v případě úplavice či tyfu. Je tudíž možné, že některá dřívější úmrtí ve skutečnosti prošla bez povšimnutí.

Nicméně na svůj vrchol chřipka stále čekala. Největší vlna nákazy zachvátila svět o měsíc později, v říjnu 1918. Tehdy už bylo jasné, že lidstvo prohrává bitvu se zabijákem, jehož sílu zcela jednoznačně podcenilo. Oslavy vzniku samostatného Československa se nesly ve znamení pochmurného výhledu do budoucnosti – nemoci v těch dnech podléhalo několik desítek lidí denně v každém větším městě, a ve Vídni či v Praze to byly dokonce stovky.

Příliš laxní úřady

Dopad epidemie na každodenní život byl skutečně mimořádný: Drsný průběh choroby znemožňoval nakaženým běžně fungovat, takže hromadně zůstávali doma. Často nepracovali ani lékaři, a pokud ordinace přece jen otevřeli, byli rychle přetíženi. Například v pražských Košířích musel údajně jistý doktor Somr zvládnout deset tisíc pacientů svého obvodu a k tomu šest tisíc dalších ze sousedního Smíchova. Na hřbitovech chyběla místa i rakve a nedostávalo se ani lidí, kteří by kopali jámy – mrtví proto končili v hromadných hrobech. Než však došlo na zasypání, nebožtíci často leželi na zemi třeba i několik dnů. Nemocní horníci znamenali nedostatek uhlí. Personál postrádali prakticky v každém výrobním podniku, v době sklizně scházeli ženci.

Alarmující situaci začala řešit vláda, rada ministrů však nedokázala víc než vydat veřejné varování, aby se lidé vyhýbali kontaktu s nemocnými. Těm, kdo se necítili dobře, důrazně doporučovala zůstat doma. V říjnu nechal ministr pro zdraví lidu Ivan Horbaczewski uzavřít na dva týdny všechny střední a soukromé školy či lycea. Úřady odvolaly ze služby vojenské lékaře, aby mohli pečovat o civilní pacienty, a 21. října vstoupil v okamžitou platnost zákaz pořádání veškerých kulturních akcí. 

Neplivejte na zem!

Na další opatření se ovšem nedostalo, za což později vládní představitelé čelili kritice. Zejména se jim vyčítalo, že nezajistili dostatečnou osvětu. Některé státy zavedly například zákaz plivání na veřejnosti, propagovaly dezinfekci kapesníků a mokrý úklid namísto suchého. Roli prostředníka mezi odbornou a laickou veřejností u nás místo vlády sehrál tisk: Odborníci na jeho stránkách důrazně apelovali, aby si lidé nepodávali ruce či aby používali vlastní příbory a sklenice.

Každý den noviny přinášely také zprávy o aktuálním počtu úmrtí. Zvláštní pozornost budily případy, kdy se obětí chřipky staly známé osobnosti. Nemoci podlehli třeba básník Guillaume Apollinaire, malíři Egon Schiele či Bohumil Kubišta nebo sociolog Max Weber. Onemocněli rovněž spisovatelé Franz Kafka a Fráňa Šrámek, oba se však uzdravili.

Nemocné nemocnice

Nejpalčivěji se bezmocnost v boji se zákeřnou chorobou projevovala ve zdravotnických zařízeních – tedy na místech, která měla pacientům přinášet úlevu. Ve skutečnosti se sanatoria či nemocnice stávaly jen dalšími ohnisky nákazy, neboť účinná terapie neexistovala. Lékaři mohli pouze předepisovat přípravky na zmírnění příznaků. 

Zde však vyvstala další komplikace, a sice kritický nedostatek léčiv. Lékárny se dennodenně ocitaly v obležení, na tisíce zákazníků už ovšem nezbylo. Chyběly zejména prostředky proti horečce a také aspirin, jenž se doslova vyvažoval zlatem. Jedna tabletka stála celou korunu, což před sto lety znamenalo nezanedbatelnou částku. Nedostatkovým zbožím byl i cukr, nezbytná surovina pro výrobu léčivých pastilek. Počet pacientů vzrostl natolik, že přestalo být reálné zavádět karanténní opatření.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Nejtěžší nápor trval až do Vánoc. Po krátkém období oddechu se chřipka ozvala ještě jednou na počátku roku 1919, neměla však již tak katastrofální následky, a nevyvolala proto vlnu všeobecné pozornosti. Zhruba v polovině zmíněného roku epidemie pozvolna odezněla. Posléze se objevilo ještě několik posledních záchvěvů, ale nikdy již nedosáhly tak gigantických rozměrů.