Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (1)

Vůdce SSSR Josif Stalin měl v roce 1943 k dispozici dostatek zpravodajských informací; dokonce znal plán Citadela (ofenziva u Kurska) celkem podrobně. Tyto cenné údaje měla sovětská strana získat od svého špiona ve Velké Británii Johna Cairncrosse (od března 1942 působícího v pracovišti dešifrátorů v Bletchley Parku). Sověti dostali i například informace o přesné dislokaci německých leteckých sil, díky čemuž mohli provést cílené údery na polní letiště Luftwaffe již v květnu 1943.

Vedle britských špionů získala Stavka (Ставка - ruský název vrchního velení ozbrojených sil) další informace sama, a to velmi jednoduchým způsobem – odposlechem německé rádiové komunikace. Sice neprolomili enigmu, ale řadu šifrovacích systémů používaných na úrovni nižších jednotek, díky čemuž se například dozvěděli o rozmístění štábu i podřízených jednotek 2. tankového sboru či 13. sboru.

Další dílky do mozaiky sovětských zpráv o chystané německé ofenzivě přinesl též letecký průzkum, zatímco v nočních útočných výpadech zajistili rudoarmějci na 187 „jazyků“ (zajatců). Ti už prozradili i konečné datum a hodinu „H“. Od německého rozhodnutí spustit operaci Zitadelle uplynuly dva měsíce, než došlo ke skutečnému zahájení bojů. Není třeba zdůrazňovat, že tyto neustálé odklady, zapříčiněné Hitlerovou snahou nasadit co největší počet nových tanků, byly pro sovětskou stranu darem z nebes.

Útočníci rovněž předpokládali, že jejich tankové klíny opětovně proniknou lehce obranou, jako tomu bylo v předchozích letech. Velení Rudé armády tento postup očekávalo, a proto bylo rozhodnuto koncipovat obranu do hloubky, přičemž protivník se měl vyčerpat na prolamování jednotlivých linií.

Všude samé miny

Podél frontové linie se tedy začal rodit důkladně zkonstruovaný, silně zaminovaný a do hloubky rozčleněný obranný systém, na jehož budování se kromě armády podílelo i 300 000 civilistů. Sestával ze tří hlavních pásem rozdělených na vzájemně se podporující úseky a zahrnoval smrtící mix minových polí, protipěchotních překážek z ostnatého drátu, zákopů pro pěchotu, protitankových zátarasů a bunkrů osazených kulomety.

Zatímco vojáci Voroněžského frontu vyhloubili 4 200 km zákopů, v pozicích Centrálního frontu jich vzniklo 5 000 km. Při pohledu shora tvořily čtvercovou síť, která pěšákům usnadňovala pohyb všemi směry i za nepřátelské palby. Pro rychlejší přesun mechanizovaných oddílů a obrněné techniky vyrostlo v Kurském výběžku 686 mostů a 2 000 km nových cest.

Tři pásma hrůzy

V některých oblastech – kupříkladu jižně od Orla – dosahovala trojice linií hloubky až 40 km a právě do nejkvalitněji opevněných oblastí Rudá armáda koncentrovala nejsilnější jednotky. Za hlavním obranným systémem vybudovala další tři méně masivní pásma, do nichž se měli obránci v případě nutnosti stáhnout. Zatímco první ze záložních linií nebyla plně obsazena mužstvem ani výrazněji fortifikovaná, zbývající dvě (disponující již odolnějšími bunkry) rudoarmějci nechali bez posádky – s výjimkou úseku u Kurska.

Právě u průmyslového města se obrana měla stát zcela neprostupnou a hloubka všech pásem zde činila 130–150 km. Pokud by Němci přece jen prorazili, na východě je čekaly další – byť ne tak propracované defenzivní pozice, které by bleskově obsadili příslušníci Stepního frontu. Počítáme-li do opevnění i tyto linie, jeho hloubka místy dosáhla až 300 km.

Hlavně zastavit tanky

Při přísunu jednotek Rudá armáda kladla důraz na co nejvyšší koncentraci artilerie, jejíž role se od předchozích bitev lišila. Takřka všechny druhy dělostřeleckých prostředků od houfnic přes kaťuše po protiletadlové kanony dostaly jako primární úkol protitankovou obranu. Pozice děl dále posílily částečně zakopané tanky a samohybná děla. To, že se Sověti obávali především obrněnců, dokládá i masové přidělování protitankových prostředků velitelům na všech úrovních. Ti je obvykle soustředili do opěrných bodů bránících nejpravděpodobnější směry německého útoku.

Dokončení: Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (2)

Typická výzbroj takové pozice, zvané PTOP (Protivotankovyje opornyje punkty – protitanková opěrná stanoviště), sestávala ze 4–6 protitankových děl, 6–9 protitankových pušek a 5–7 kulometů. Posádka „uzlu“ měla spolupracovat s pěchotou vyzbrojenou automatickými zbraněmi i s ženijními útvary specializovanými na kladení překážek, během protiútoků se oddíly infanterie mohly spoléhat na podporu samostatných tankových brigád. Nutno však podotknout, že protitanková střelba dosahovala největší účinnosti na vzdálenost pouhých několika desítek metrů, a proto se hlavně nesměly předčasně odhalit, což vyžadovalo dokonalou disciplínu a železné nervy obránců.