Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (2)
Od léta 1965 se rozhořely vzdušné boje nad Vietnamem, když piloti MiGů-17 severovietnamského letectva začali napadat americké letouny útočící na postavení Vietcongu. Brzy se ukázalo, že tyto podzvukové stroje vyzbrojené jen kanony na takřka dvakrát tak rychlé F-4 Phantom II nestačí. První MiGy-21 dorazily ze Sovětského svazu lodí už na podzim téhož roku a v lednu 1966 s nimi 921. stíhací pluk zahájil operační lety.
V poledne 4. března 1966 odstartoval Nguyễn Hồng Nhị stíhat bezpilotní letoun Ryan Firebee, mířící k Hanoji. Brzy překonal rychlost zvuku a pak zachytil cíl na palubním radaru. Když se dotáhl na asi 900 m, vypálil: „Viděl jsem raketu, jak míří přímo na trysku. Bezpilotní letadlo se po zásahu sklonilo doleva a střemhlav se zřítilo k zemi.“
Proti pilotovaným letounům se ale tolik nedařilo. Ukázalo se totiž, že letci mají velké potíže sledovat obrazovku radaru a zároveň reagovat na úhybné manévry protivníka. Jako velmi nespolehlivé se též ukázaly rakety R-3S, neboť jen za duben a květen jich stíhači odpálili 14, aniž by jedinkrát zasáhli. Teprve 7. července 1966 Trần Ngọc Síu sestřelil stíhací bombardér F-105 Thunderchief.
Stále větším problémem se však stávalo opotřebení sovětských strojů, protože v průběhu let 1966 a 1967 prakticky nepřetržitě létaly. Tropické podnebí se na nich i přes jejich robustnost a jednoduchost konstrukce značně podepsalo. Pozemní personál tak musel několik z nejstarších strojů postupně odstavit a odeslat ke generálním opravám, další byly rozebrány na náhradní díly.
Proti stratofortressům
Když se v roce 1972 nad severním Vietnamem opět rozhořely letecké souboje, představovaly „jednadvacítky“ páteř výzbroje „rudých“. Dne 18. prosince 1972 zahájili Američané bombardovací ofenzivu pomocí osmimotorových B-52 Stratofortress. Při náletu v noci z 26. na 27. prosince do akce vzlétl i příslušník 921. pluku Phạm Tuân, který svíral řídicí páku MiGu-21MF. Pomalu se přibližoval bez přídavného spalování, protože jeho plamen by ho na noční obloze prozradil pilotům doprovodných F-4. Pak kolem jeho migu prolétly dva modré pruhy – rakety. Bylo jasné, že je prozrazen. Proto zapnul forsáž a rychle se přibližoval k jednomu B-52. Ve vzdálenosti zhruba 1 000 m odpálil dvě rakety a začal prudce klesat. Do rádia zakřičel: „Vidím na nebi hořící bod. Akce ukončena, hoří, hoří!“ Pak se vrátil na svou základnu, kde bezpečně přistál.
Velmi rušno bylo na obloze i v noci z 28. na 29. prosince. Piloti dostali informaci, že se blíží stratofortressy se silným stíhacím doprovodem, proti kterým odstartoval i Vũ Xuân Thiều. Za úkol měl probít se k B-52 a další dva piloti MiGů-21 ho měli chránit před stíhači. Když odhodil přídavné nádrže, dostal varování, že deset kilometrů za sebou má doprovodné phantomy. Pak ale v noční temnotě zpozoroval bombardér a po dalším přiblížení na něj odpálil své tepelně naváděné rakety. Nejméně jedna prý cíl zasáhla, B-52 ale stále nepadal. Zakřičel tedy do vysílačky: „Nechte mě jej dostat!“ Podle všeho se pokusil bombardér dorazit kanonem. Podle severovietnamské verze střílel až do posledního okamžiku a pak ho taranoval. Američané tu noc ale žádný stratofortress neztratili. Když začátkem roku 1973 boje utichly, byl nejúspěšnějším pilotem konfliktu Nguyễn Văn Cốc, který měl na účtě devět sestřelů. Mezi stíhací esa se zařadilo celkem 16 severovietnamských pilotů „jedenadvacítek“.
Další a další verze
Na začátku 60. let výrobní závody v krátkém čase dodaly několik velmi podobných verzí vycházejících z přepadového MiGu-21PF. Byly určené hlavně na export a lišily se především různým stupněm zjednodušení avionického vybavení a typem radaru. Koncem roku 1962 pak začaly z výroby přicházet MiGy-21PFS, po krátké době produkce přeznačené na PFM. Ty už měly zvětšenou svislou ocasní plochu a výkonnější radar RP-21M. Dále pak identifikační systém vlastní–cizí typu SRZO-2 a také autopilota. Přibyl i pasivní varovný systém Sirena-3 pro informaci o zaměření nepřátelskou raketou.
Velení si uvědomilo, že řízené střely nejsou při boji na krátkou vzdálenost k ničemu, a letoun této verze mohl nést kanonovou výzbroj v podobě dvouhlavňového GŠ-23 ráže 23 mm instalovaného v podtrupovém podvěsném pouzdře. Změnila se též kabina, která dostala pevný čelní štítek a do boku odklápěný překryt. Rychlost této verze dosahovala až 2 175 km/h. Stroje se vyvážely jak do zemí Varšavské smlouvy, tak na Blízký východ a mnoha dalších oblastí. Od roku 1970 se vyráběla verze MF, která měla čtyři místo předchozích dvou závěsníků na řízené střely, což značně rozšířilo její bojové možnosti.
Stroj pro manévrový boj
Stroje těchto variant se velmi osvědčily, ovšem na konci 60. let bylo stále jasnější, že záchyty vysoko letících a velmi rychlých letounů jsou úkolem vhodným spíš pro pozemní raketové systémy. Naopak stoupala poptávka po stíhačkách schopných vést manévrový boj často i v přízemních výškách. Tam měly napadat nepřátelské bitevní letouny a vrtulníky. V únoru roku 1971 proto OKB MiG obdržela zadání na takovou modifikaci MiGu-21. Nový stroj poháněl výkonnější motor R25-300 o tahu 95 kN, k vyhledání cíle dostal lepší radar RP-22M a nesl i další moderní přístrojové vybavení. Do sériové výroby se dostal roku 1972 pod označením MiG-21bis. U pilotů si letoun velmi rychle získal velkou oblibu. Vykazoval totiž srovnatelnou obratnost a ovladatelnost s prvním sériově vyráběným modelem MiG-21F-13 a zároveň byl vybaven radiolokátorem a na svou dobu relativně moderní avionikou.
