Tank T-34: Sovětská legenda, která vyhrála 2. světovou válku

T-34 představuje jeden z mála případů, kdy se konstruktérům podařilo vyvážit pohyblivost s odolností pancíře a solidním výkonem výzbroje. Od roku 1940 do konce války se vyrobilo přibližně 35 000 tanků T-34/76 a více než 17 500 strojů T-34/85. Jmenované typy tvořily v letech 1941–1945 páteř tankových a mechanizovaných vojsk Rudé armády. T-34 vyvinul konstrukční tým M. I. Koškina v Charkovském závodu č. 183 na přelomu let 1939/40. Už v průběhu těžké Koškinovy nemoci (zemřel v září 1940) nastoupil na jeho místo Alexandr A. Morozov.

Evakuace závodů

Při práci na uzlech tanku T-34 konstruktéři zúročili poznatky z vývoje lehkých kolopásových strojů řady BT. Jejich cíl byl jasný – zkonstruovat střední tank se vznětovým motorem a pancířem odolným proti střelám z protitankového 45mm kanónu. Po řadě peripetií se v červnu 1940 rozeběhla výroba prvních sériových kusů, jež stále trpěly dětskými nemocemi.

V červnu 1941, když Hitler napadl SSSR, Sověti upnuli všechny síly ke zvýšení produkce. Situace na bojištích si postupně vyžádala evakuaci závodu v Charkově za Ural, do Nižného Tagilu, kde se tank začal po několikaměsíční přestávce v prosinci toho roku opět vyrábět. Zatím veškerou potřebu fronty pokrýval jen Stalingradský tankový závod, ale i ten musel na podzim 1942, na počátku bojů o město, výrobu zastavit.

To už za Uralem (Nižnij Tagil, Omsk, Sverdlovsk, Čeljabinsk) a ve východním Rusku (Gorkij) chrlilo měsíčně pět továren téměř 1 500 „téček“, které už konstruktéři zbavili většiny původních nedostatků. Paralelně s produkcí „běžných“ T-34 s 76mm kanónem bylo sériově vyrobeno několik speciálních variant. První z nich, T-34K (komandirskij – velitelský), se lišila zástavbou výkonné letecké radiostanice RSB a vznikla v počtu necelých dvou set kusů.

Asi 1 200 tanků OT-34 (ogněmetnyj – plamenometný) neslo v korbě místo kulometu plamenomet (typ ATO-41, ATO-42 či FOG). Některá „téčka“ byla vybavena konzolami pro instalaci kolového odminovače PT-3, takže se setkáváme s označením IT-34 (inženěrskij – ženijní).

Dále se ve velmi malé sérii vyskytoval i TM-34 (tank-most – mostní tank). Existovala také jedna varianta, lišící se od T-34/76 hlavní výzbrojí, označovaná T-34/57. Tyto stroje nesly kanón ZIS-4 s vysokou úsťovou rychlostí, což je předurčovalo k funkci „lovce tanků“. V letech 1941 a 1943 vznikly dvě série v řádu desítek kusů.

Samozřejmě bylo vyvinuto i několik desítek experimentálních strojů pro nejrůznější účely a mnoho různých polních úprav. V roce 1943 se objevily nové, resp. vylepšené typy německých těžkých a středních tanků, vyzbrojené výkonnými kanóny a vybavené silnějším pancířem.

Modernizace tanku

Proto musel být doposud vyráběný T-34 s kanónem 76 mm (tedy T-34/76) zmodernizován. Výsledek společného snažení konstruktérů Závodů č. 112 a č. 183 představoval T-34/85 s novou, mohutnou věží se zastavěným 85mm kanónem, který byl přijat do výzbroje v prosinci 1943. Zpočátku se jednalo o zbraň D-5T-85, která bohužel neumožňovala umístit do věže třetího muže a limitovala tak praktickou rychlost palby. Proto ji v únoru 1944 vystřídal kanón S-53, resp. ZIS-S-53, který svou zástavbou nebránil rozšířit osádku na 5 osob.

I během výroby T-34/85 vznikaly paralelně varianty vyzbrojené plamenometem ATO-42 (více než 330 ks), vybavené vylepšeným odminovacím zařízením PT-3 M a velitelská verze se silnou radiostanicí (asi 270 strojů). 

Plusy a mínusy 

T-34 byl jedním z mála strojů, kde se podařilo vyvážit pohyblivost, danou výkonem motoru a vlastnostmi podvozku, s odolností pancíře a solidním výkonem výzbroje. To vše zaručovalo efektivní boj s německými středními a za jistých okolností i s těžkými tanky. Vynikal vysokou technologičností konstrukce, jež snižovala výrobní náklady a umožňovala snadno vyrábět velké série s využitím nekvalifikované síly. V polních podmínkách stroje nekladly velké nároky na údržbu a bylo možné je bez speciálního vybavení pomocí běžných pojízdných dílen rychle uvést do bojeschopného stavu. Díky tomu se tanky podařilo v průměru třikrát vracet na bojiště, než utrpěly poškození znamenající totální ztrátu.

Na druhou stranu tankisty omezoval stísněný vnitřní prostor, takže u T-34/76 efektivitu čtyřčlenné osádky snižovala kumulace funkcí velitele. I výhled ze stroje skýtal rezervy, což vyřešila až instalace velitelské věžičky. Do roku 1943 také všechny stroje zdaleka nebyly vybaveny vysílačkou, což znesnadňovalo koordinaci činnosti tankových jednotek od čety výše. Kusy vzniklé v období let 1941–1942 poznamenala i evakuace výrobních podniků, protože nebývaly vyrobeny v dostačující kvalitě nebo postrádaly některá vybavení, která nebyla nezbytně nutná pro vedení boje.