Soukromé vlaky diktátorů: Pozlacené koupelny, elitní ochranka a obrněné lokomotivy

Vrcholní státníci moderního světa preferují leteckou dopravu. Jde o nejbezpečnější způsob transportu a například americký prezident nedá dopustit na svůj stroj Air Force One. Nicméně diktátoři, tyrani a další politici, kteří se k moci nedostali demokratickým způsobem, se neustále obávají převratů či atentátů a žijí v nekonečném paranoickém strachu. Proto se při cestování raději drží při zemi a jezdí vlakem. Zničení letadla ve vzduchu nevyžaduje zrovna sofistikovaný raketový systém – postačí jeden zrádce, který na palubu podstrčí bombu. Nejde tedy o kartu, na niž by uzurpátoři chtěli sázet.

Vlak se na druhou stranu může proměnit v obrněnou pevnost. Dostatečně výkonná lokomotiva uveze protiletecká děla, raketové systémy i malou armádu, aniž by tím utrpěl luxus opancéřovaných vagonů, odkud se dá bezpečně vládnout celé zemi. Zároveň nehrozí, že technická závada odsoudí pasažéry k záhubě: Padající letadlo znamená takřka stoprocentní rozsudek smrti. Pokud se však porouchá lokomotiva, vlak zkrátka zastaví, zatímco riziku vykolejení lze zabránit prověřením trasy pomocí testovací lokomotivy pár kilometrů před soupravou s vůdcem. Není tedy divu, že například severokorejští diktátoři s železnicí doslova spojili svou identitu. 

Zastávka před domem

Kim Il-sung jezdil vlakem po Severní Koreji už v dobách války mezi léty 1950 a 1953. Železnice tehdy v zemi platila za nejspolehlivější formu dopravy, a vůdce se tak ve svém obrněném speciálu nebál uhánět krajinou tam, kde právě zuřil konflikt. Na palubě měl přitom veškerý představitelný přepych, a logicky si proto železnici zamiloval. Ani po válce nepřesedlal na rychlejší prostředek a svou lásku ke kolejím projevil i v roce 1956, kdy vyrazil na cestu po zemích východního bloku: Navštívil mimo jiné Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a v červnu také Československo. Il-sungovo nadšení z lokomotiv a luxusních vagonů dokonce dosáhlo takové míry, že si v Koreji údajně nechal vybudovat hned několik honosných sídel s vlastní zastávkou, kam se jinak než vlakem dostat nedalo.

Jeho syn Kim Čong-il pomyslnou štafetu převzal, i když se u něj jednalo spíš o nutnost než volbu, jelikož se k smrti bál létání. Všude tedy cestoval ve svém speciálu o dvou lokomotivách a 22 vagonech, které ukrývaly vše od pracovny přes zasedací místnost a jídelnu až po lázně. Před samotným přesunem diktátora mezi dvěma body byla oficiálně vytyčena trasa a ve všech stanicích, kudy vedla, se musel zastavit provoz. Předem určení komisaři trať procházeli, aby odhalili případné problémy, a ze vzduchu ji ještě pro jistotu kontrolovala helikoptéra. V den cesty pak jako první vyjel bezpečnostní vlak s vojáky, aby eliminovali jakýkoliv možný odpor. Teprve dvacet minut nato vyrazil Kim Čong-il ve svém opancéřovaném speciálu a družinu pak s odstupem uzavíral vlak číslo tři, s dalšími příslušníky armády i telekomunikačním vybavením.

Tradice hnaná párou

Železniční doprava se s osobnostmi obou Kimů nakonec spojila natolik, že jsou v mauzoleu v Pchjongjangu vedle průhledných sarkofágů s těly zmíněných vůdců k vidění i jejich osobní vagony. Do interiérů se návštěvníci samozřejmě nedostanou, v celém komplexu se udržuje stabilní teplota, nesmí se tam fotografovat ani mluvit nahlas a v kontrolních bodech je nutné absolvovat dekontaminaci. Vagonům se tedy projevuje stejná úcta jako zesnulým státníkům. 

Není proto divu, že také Kim Čong-ilův syn Čong-un dnes vyráží na cesty po kolejích. V jeho případě jde ovšem hlavně o budování kultu osobnosti, čemuž se ostatně podřizuje celá jeho image. Čong-unův otec v zemi příliš populární nebyl, kdežto jeho dědeček naopak ano. Současný severokorejský vůdce proto volí šatník podobný tomu, jaký nosil jeho děd, a mimo jiné objíždí zemi vlakem, aby udržoval kontakt s běžnými lidmi. Koleje už pro něj zkrátka neznamenají jen sázku na přepych a bezpečí, ale také tradici, kterou musí dodržovat, aby nešel proti svým předkům…

Jedna lokomotiva nestačí

Adolf Hitler byl raným propagátorem letecké dopravy a k jasnému vítězství ve volbách roku 1933 mu pomohla série vášnivých projevů, které pronesl v řadě německých měst – což by bez křídel nejspíš nedokázal. Jakmile ovšem nacisté uchvátili moc, mohl vůdce při cestování zpomalit. Práce na jeho osobním vlaku probíhaly mezi léty 1937 a 1939, přičemž původně se souprava nazývala Führersonderzug Amerika. První slovo lze přeložit jako „vůdcův speciální vlak“, kdežto druhé zřejmě odkazovalo k tehdejšímu Hitlerovu obdivu Spojených států. USA pro něj symbolizovaly prosperitu, jíž ovšem předcházela dobyvačná a kolonizační kampaň. Pravděpodobně tedy vnímal paralelu mezi zaoceánským osidlováním nového kontinentu a plánovaným pokořením vzpouzející se Evropy. Když se však Američané zapojili do války na straně Spojenců, přejmenoval se zmíněný vlak na Brandenburg.

Hitlerova souprava sestávala ze dvou lokomotiv, které táhly až 14 vagonů. Celek pak měřil 430 metrů, vážil zhruba 1 200 tun a dokázal vyvinout rychlost až 120 kilometrů v hodině. Dvojice lokomotiv měla zajistit pokračování v cestě, i kdyby na jedné z nich došlo k závadě. Původně parní stroje se navíc musely každých 200 kilometrů střídat, kvůli doplnění uhlí. Na začátku a na konci se nacházel tzv. Flakwagen se střeleckou posádkou, municí a protileteckými děly Flakvierling 38, jež dokázala útočit rovněž na pozemní cíle. Jádro tvořil velitelský vůz se sadou nejmodernějších komunikačních nástrojů a šifrovacích zařízení, nicméně zmíněné vybavení za jízdy nefungovalo, protože vyžadovalo zapojení do sítě a bylo energeticky příliš náročné. Během cesty tak posádka spoléhala na výkonnou krátkovlnnou vysílačku.

Hitler, Göring i Himmler

Hitlerův osobní vagon se nesl ve znamení luxusu: Zahrnoval velké gauče, honosný stůl, koupelnu, tři místnosti pro hosty a z obou stran i předsíň, kde každou návštěvu kontrolovaly stráže. S vůdcem pak mohlo ve vlaku cestovat až 200 dalších pasažérů. V soupravě proto nechyběl ani Badewagen, sloužící jako umývárna, lázně i holičství. Prostory určené k očistě zdobil mramor a součást vagonu tvořila také nádrž na jedenáct tisíc litrů vody. Vůz se tak s hmotností 78 tun řadil k nejtěžším v celé soupravě.

Adolf Hitler navíc nebyl jediným státníkem třetí říše, jenž měl na kolejích pojízdný velín. Lokomotivy poháněly také „speciální vlak“ Asien velitele letectva Hermanna Göringa, ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop jezdil ve svém Westfalenu a šéf SS Heinrich Himmler měl zase k dispozici soupravu pojmenovanou Steiermark.

Vyškrtnuto z učebnic

Vlaky mají dlouhou tradici i v Rusku. Ostatně přímo v srdci Moskvy se údajně nachází tajné vládní nádraží pro obrněné speciály. Mezi milovníky kolejí nechyběl ani Josif Stalin, který takto rád jezdil po Sovětském svazu i na zahraniční cesty. A zvláštní soupravu dnes využívá rovněž Vladimir Putin (viz Nenápadný obrněnec). 

Ovšem zatímco severokorejské, nacistické a sovětské vlaky obvykle sloužily hlavně coby pojízdné velíny, souprava postavená na popud Lva Trockého se stala mimo jiné centrem propagandy. Jeden z hlavních hybatelů Říjnové revoluce zatoužil po svém vlaku v roce 1918. Zprvu jej tvořila dvojice lokomotiv a 15 opancéřovaných vagonů, jejich počet však časem rostl. Kromě kuchařů, mechaniků, techniků a dalších členů posádky se pak na palubě vezla také elitní lotyšská stráž čítající sto vojáků. Velký význam ovšem měla hlavně tiskárna, kde vznikaly propagandistické noviny Na cestě: Zaujímala hned dva vagony a první číslo ji opustilo 6. září 1918. 

Náklad dosahoval asi čtyř tisíc výtisků, jež se dostávaly přímo do rukou lidu podél trati. Často si je ale brali také lokální novináři a přetiskovali texty ve vlastních periodikách. Drtivou většinu příspěvků psal sám Trockij a čtenáře informoval o dění ve světě i na domácí půdě. Když však po Leninově smrti upadl stejně jako mnozí další u Stalina v nemilost, musel zemi opustit. Nelibost přitom směřovala rovněž vůči vlaku: Jeho podíl na formování národa vyškrtli státní historikové z učebnic a souprava byla rozebrána na náhradní díly.