Souboj u norského pobřeží: Duel britských a německých torpédoborců (2)

V dubnu 1940 proběhly u břehů Norska dvě námořní bitvy, v nichž sehrály klíčovou roli torpédoborce Royal Navy a Kriegsmarine. Přesvědčivé vítězství si tehdy odnesli Britové, zatímco na německé straně se projevila řada nedostatků. Výsledky těchto střetnutí se ale paradoxním způsobem odrazily v bojích na zemi

03.09.2023 - Lukáš Visingr



Německo si po prohrané první světové válce muselo poradit s limity danými versailleskou smlouvou. Ta mimo jiné omezila početní stav Reichsmarine, umožňovala Němcům vlastnit maximálně 16 již existujících torpédoborců a zakazovala stavbu plavidel této kategorie s výtlakem nad 800 tun. Nové třídy z 20. let tudíž prakticky odpovídaly spíše větším torpédovým člunům a přelom se dostavil až díky Londýnské námořní dohodě zvyšující onen limit na 1 850 tun.

Předchozí část: Souboj u norského pobřeží: Duel britských a německých torpédoborců (1)

Německé loděnice přišly s projektem plavidla o výtlaku 1 500 tun a hlavní výzbrojí v podobě čtyř 127mm kanonů. Po dalších úpravách (mimo jiné po přidání pátého kanonu) se oficiálně plánovaný výtlak zvýšil na 1 800 tun, jenže skutečnost pak vypadala dosti odlišně. Kvůli chybám ve výpočtech (a možná dokonce i záměrně) výtlak rostl, navíc velení požadovalo další úpravy, a proto nová plavidla s názvem Typ 1934 měla nakonec standardní výtlak přes 2 200 tun

Požadavky admirálů

Jednalo se o poměrně konvenční konstrukci, jež se evidentně inspirovala u britských tříd, avšak oproti nim byla výrazně delší. Umístění pětice věží, z nichž každá nesla 127mm kanon SK C/34, se nepodařilo zvolit zcela šťastně, jelikož lodě trpěly problémy se stabilitou. Zvláště na rozbouřeném moři si torpédoborce Typ 1934 nevedly nijak zvlášť dobře, takže po prvních čtyřech exemplářích požádala Kriegsmarine o úpravy konstrukce, ze kterých se zrodil Typ 1934A. Tucet plavidel této třídy obdrželo modifikovaný kýl, který částečně řešil stabilitu, naneštěstí pro Němce však zhoršoval další nedostatek. 

Špatně vyřešená příď totiž neustále trpěla zaléváním vodou a plavidla Typ 1934A s novým kýlem prorážela silnější vlny tak, že se jejich příď zalévala ještě více. Němci sice zpočátku pokládali za hlavní bojiště Baltské moře, kde by tyto problémy nebyly natolik vážné, avšak operace v Severním moři, případně dokonce dále v Atlantiku už přinášely výraznější komplikace.

Slabiny nepovedených plavidel 

Vadily ale také další důležité slabiny konstrukce Typu 1934, jež se týkaly pohonné soustavy. Němci měli dobré zkušenosti s dieselovými motory, u nových torpédoborců však preferovali akceleraci a rychlost, což hovořilo spíše ve prospěch parních turbín. Firma Blohm und Voss proto koupila licenci na britské kotle Benson a k dispozici byly rovněž domácí kotle značky Wagner, ani jeden z typů však zatím neprošel zkouškami na torpédoborcích

Teprve poté, co nové lodě Typ 1934 vypluly na moře, se projevily mnohé vážné nedostatky těchto kotlů, například nízká energetická účinnost, složité ovládání, sklony ke korozi a celkově špatné řešení kotelen, kde mohl celou pohonnou soustavu vyřadit jen jediný zásah. Velké zklamání způsobil i plavební dosah, neboť požadavky admirála Raedera hovořily o hodnotě 7 000 námořních mil, tedy skoro 13 000 km, ovšem kvůli již zmíněné nízké účinnosti kotlů šlo reálně asi o třetinu. 

Minovat pobřežní vody

Při zkouškách sice torpédoborce předváděly působivou maximální rychlosti přes 38 uzlů (70,4 km/h), jenže praktická hodnota byla nižší. Naopak mezi pozitiva se řadila mimo jiné účinná protiletadlová výzbroj, která zahrnovala sestavu kanonů ráží 37 a 20 mm, a přítomnost skluzů pro námořní miny, protože Kriegsmarine mezi důležité úkoly této třídy řadila i minování pobřežních vod. Typ 1934 se ovšem celkově ukázal jako nepovedený a plánovalo se přesunutí všech plavidel k výcviku, jakmile do služby vstoupí větší počet nových torpédoborců Typ 1936.

TIP: Explozivní rejnoci: Britské ponorkové torpédomety

Ty disponovaly zdokonalenou konstrukcí, která již zohledňovala také operace na volném moři, a inženýři vyřešili i většinu nedostatků pohonné soustavy. Do služby se dostalo šest plavidel a následovalo 15 lodí Typ 1936A, které se ovšem lišily tak, že šlo prakticky o novou třídu. Vypuknutí války každopádně způsobilo, že také lodě Typ 1934 a Typ 1934A musely vyrazit do boje. U Narviku tvořily polovinu z deseti torpédoborců německého uskupení, přičemž zbytek připadal na plavidla Typ 1936.

Torpédoborce Typ 1934A
  • POSÁDKA: 325 mužů 
  • STANDARDNÍ VÝTLAK: 2 230 t 
  • PLNÝ VÝTLAK: 3 160 t 
  • DÉLKA: 119 m 
  • ŠÍŘKA: 11,3 m 
  • STANDARDNÍ PONOR: 4,2 m 
  • VÝKON KOTLŮ: 51 500 kW 
  • MAX. RYCHLOST: 36 uzlů (66,7 km/h) 
  • PLAVEBNÍ DOSAH: 3 380 km při 19 uzlech 
  • HLAVŇOVÁ VÝZBROJ: 5× 127mm kanon, 4× 37mm kanon, 6× 20mm kanon 
  • DALŠÍ VÝZBROJ: 8× 533mm torpédomet, 4× vrhač hlubinných náloží, 60 min

Paradoxní důsledky bitev

Britské a německé torpédoborce se poblíž přístavu Narvik utkaly dvakrát, a to 10. a 13. dubna 1940. V první bitvě zaútočila na Němce pětice britských lodí třídy H (a to vlajková Hardy a dále plavidla Havock, Hostile, Hotspur a Hunter), jimž se podařilo potopit hned dva z deseti torpédoborců protivníka (a to Z21 Wilhelm HeidkampZ22 Anton Schmitt, oba Typ 1936) a několik nákladních lodí. Royal Navy přitom ztratilo plavidla HardyHunter. Ve druhé bitvě měli Britové jasnou převahu, protože vyslali bitevní loď Warspite s doprovodem devíti torpédoborců, a sice plavidel Foxhound, Forester (třída F), Hero (třída H), Icarus (třída I), Kimberley (třída K), Bedouin, Cossack, EskimoPunjabi (třída Tribal).

Německá skupina bojovala statečně, nakonec však ztratila všech osm zbylých torpédoborců, a to jeden Typ 1934 (Z2 Georg Thiele), čtyři plavidla Typ 1934A (konkrétně Z9 Wolfgang Zenker, Z11 Bernd von Arnim, Z12 Erich Giese a Z13 Erich Koellner) a trojici lodí Typ 1936 (a sice Z17 Diether von Roeder, Z18 Hans Lüdemann a Z19 Hermann Künne). Němci pozbyli také další nákladní lodě a dokázali pouze poškodit tři britská plavidla

Mezi příčiny patřila mimo jiné enormní nespolehlivost německých torpéd s magnetickými zapalovači – Němci vypustili desítky torpéd, ale bez jediného úspěšného zásahu! Zničení německých lodí však mělo jeden paradoxní důsledek. Jejich posádky se totiž staly nesmírně cennou posilou pozemních jednotek Wehrmachtu, jejichž velitelé později přiznali, že bez námořníků by se v Narviku prakticky jistě neudrželi, takže celá norská kampaň by nejspíše skončila jinak. Navzdory tomu však námořní bitvy přesvědčivě ukázaly, že britské torpédoborce své německé soupeře převyšují.


Další články v sekci