Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944 (3)

Francouzské město Carentan se v červnu 1944 stalo svědkem bojů německých a amerických výsadkářů. Jednalo se o strategicky významné místo v Normandii, které leželo nedaleko invazních pláží Omaha a Utah. Poté, co z něj Němci ustoupili, nedokázali je už dobýt zpět

08.07.2018 - Miroslav Mašek



Americké výsadkáře zastihla u Carentan vražedná palba kulometů, děl a minometů. Bitva však stála mnoho sil a munice i německé výsadkáře. Večer se ocitli téměř bez nábojů do kulometů. Zásoby se ztenčily natolik, že velitelé museli od vojáků vybrat puškové náboje a přidělit je kulometčíkům.

Večer 11. června von der Heydte obdržel leteckou dodávku munice, jenže zásoby dopadly několik kilometrů od německých pozic, takže jejich nalezení si vyžádalo hodně času. Plukovník vyhodnotil situaci jako bezvýchodnou a kvůli hrozícímu obklíčení vydal v pozdním odpoledni rozkaz k ústupu. Parašutisté Wehrmachtu se z města začali stahovat jihozápadním směrem a zanechali v Carentanu jen nepočetný zadní voj. 

Město na dosah ruky

Generál McAuliffe si byl vědom svízelné situace protivníka a 12. června chtěl bitvu konečně rozhodnout. Americké jednotky se v noci na 12. června začaly přesouvat do výchozích pozic. Kryla je palba lodí u pobřeží, děl VII. sboru, minometů i stíhačů tanků přidělených k 327. pluku. Dva prapory 506. pluku se ve dvě hodiny ráno daly do pohybu a o tři hodiny později obsadily vyvýšeninu zvanou Hill 30 jihovýchodně od Carentanu.

Zatímco 1. prapor zaujal pozice jižně od města, 2. prapor se přesunul na sever. 501. pluk se přemístil do pozic za 327. plukem, překročil kanál a v 6.30 též dosáhl Hill 30. Ráno Američané udeřili na Carentan ze severu i z jihu a vzali nepřítele do kleští. Jedno rameno tvořila kluzáková pěchota, druhé paragáni. Ti se snažili město obejít a odříznout ústupové cesty. Zbytek Němců se bránil kulometnou palbou, ale výsadkáři postupovali rychle.

Likvidovali protitanková děla a ničili ohniska odporu granáty a bazukami. Prchající Němci utrpěli ztráty od kulometů, které se výsadkářům podařilo narychlo rozmístit v budovách. K nejprudším bojům došlo v 7.30 u nádraží. Potom se rozhostilo ticho. Spojenci si mohli odškrtnout splnění dalšího postupného cíle a velení VII. sboru se zaměřilo na spojení s jednotkami V. sboru na východě.

Protiúder pancéřových granátníků

Němci ale ještě neřekli poslední slovo, neboť von der Heydte se během ústupu setkal s muži 17. divize pancéřových granátníků SS, která právě spěchala do Carentanu posílit výsadkáře. Jejího velitele SS-Brigadeführera Wernera Ostendorfa nepříjemně překvapilo, že fallschirmjägeři už město vyklidili. Velitel 6. výsadkového pluku musel čelit obvinění, že Carentan opustil, přestože měl posily na dosah ruky. Von der Heydte prohlašoval, že o blížící se divizi SS neměl tušení, ale velitelé pancéřových granátníků byli přesvědčeni o opaku.

Ať tak či tak, vzhledem k dosavadním úspěchům zůstal ve funkci i nadále. Pancéřoví granátníci SS nyní měli pomoci fallschirmjägerům dobýt Carentan zpět. Ale ani 17. divize nebyla v plné síle. Zformovala se teprve koncem roku 1943 a do plných stavů jí chybělo mnoho mužů i techniky. Podle některých zdrojů měla jen 60 % tabulkových počtů důstojníků a poddůstojníků. Při přesunu do cílové oblasti ji navíc zdržely a oslabily útoky spojeneckých letadel i nedostatek dopravních prostředků. Přes všechny pochybnosti se Ostendorf rozhodl na Carentan udeřit – vsadit vše na jednu kartu a využít momentu překvapení.

Těžištěm útoku se měly stát dvě silnice vedoucí do města od jihozápadu. Němci se vzdali průzkumu i dělostřelecké přípravy, která by Američany varovala. Další výhodu jim mělo poskytnout nasazení obrněné techniky – do akce se chystalo padesát útočných děl StuG IV. Takové množství obrněnců mohlo bitvu skutečně rozhodnout, neboť dosavadní boje vedly pouze lehce vyzbrojené výsadkové síly téměř bez protitankové výzbroje. Samohybná děla měla vytvořit podmínky pro hlavní úder 37. pluku pancéřových granátníků SS. 

Kavalerie zachraňuje situaci 

Navzdory německým snahám o utajení si Američané uvědomovali, že protiútok nepřítele je jen otázkou času. McAuliffe se rozhodl posílit v ranních hodinách 13. června obrané linie muži 506. výsadkového pluku. Paragáni postupovali na jihozápad a chystali se na vlastní útok proti německé linii, ale už kolem 7.00 narazili na silné uskupení motorizované pěchoty nepřítele podporované obrněnci. Dva prapory 37. pluku pancéřových granátníků SS s podporou 17. tankového praporu SS a zbytků 3. praporu 6. výsadkového pluku tvrdě udeřily na 501. pluk v levé části americké sestavy.

Roty D a F z 506. pluku pod tlakem ustoupily a čelo německého útoku se kolem poledne přiblížilo ke Carentanu. Rotě E pod velením nadporučíka Richarda Winterse se nicméně na pravém křídle podařilo udržet pozice. Po posílení muži 2. praporu 502. pluku rota E výrazně zpomalila německý útok. Navíc měla americká 101. divize štěstí v neštěstí – většinu obrněnců SS držela v šachu spojenecká letadla, a tak 37. pluk nemohl udeřit plnou silou.

TIP: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden

Zato Američané se mohli těšit na platné posily. Díky informacím zpravodajců už v 10.30 vyrazily od Isigny ke Carentanu shermany 2. obrněné divize. Ta spadala pod velení V. sboru, přičemž část jejích tanků a mechanizované pěchoty byla výsadkářům už od dne D k dispozici jako obrněné zálohy. Kolem 14. hodiny 13. června shermany dojely ke Carentanu. Výsadkáři propukli v jásot. Jedna skupina tanků zaútočila v prostoru drženém 2. praporem 506. pluku a rozbila hlavní německý útok, druhá vrhla Němce zpět v ostatních oblastech bojiště. Carentan definitivně zůstal v rukách Spojenců. 

  • Zdroj textu

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií

    Wikimedia


Další články v sekci