Šok jménem Sputnik: Před 60 lety vypustili Sověti do vesmíru první umělou družici

Start Sputniku se uskutečnil z 5. vědecko-výzkumné zkušební základny Ministerstva obrany s krycím jménem Taškent-90, určené pro testování balistických raket, která krátce předtím vyrostla u Ťuratamu v Kazachstánu. Předseda státní komise Vasilij Rjabikov však Kreml o vzletu oficiálně zpravil až po více než třech hodinách: „V pátek ve 22:28 moskevského času se nám podařilo vyslat do vesmíru první těleso vyrobené lidskou rukou, Sputnik!“ 

Už letí!

Rjabikov získal jako náměstek ministra válečného průmyslu dost trpkých zkušeností, aby byl při jednání s nejvyššími činiteli opatrný. Deset minut po vypuštění – když se družice dostala na dráhu, rozevřely se její prutové antény a vysílačka se začala hlásit z orbity – všichni na základně jásali: „Už letí!“

Nejvyšší ministerský úředník však chtěl mít naprostou jistotu a požadoval potvrzení ze všech třinácti speciálních sledovacích stanic. Nakonec se z opatrnosti rozhodl počkat ještě na další oblet. Přece jen šlo o historické „poprvé“, a on těm zatraceným inženýrům příliš nevěřil – co kdyby se z toho vyklubal nějaký podfuk? Netušil, že Koroljov byl přesvědčen o úspěchu a v hlášení Chruščovovi ho předběhl.

Sputnik vynesla do vesmíru raketa R-7 při svém třetím zdařilém vzletu. Jednalo se o ohromný úspěch: Podle pozdějšího přiznání náměstka hlavního konstruktéra Borise Čertoka byla totiž její spolehlivost velmi nízká, pouze 20–30 %. Ani 4. října přitom R-7 neletěla úplně hladce. Několik motorů se zapálilo s mírným zpožděním a v 16. sekundě selhal systém pro synchronizaci vstřikování paliva, takže motory dostávaly víc kerosinu, než měly. Samotnou výpravu to však neohrozilo.

Socialismus místo paliva

„Vypuštění Sputniku se dostalo na přední stránky ústředního deníku Pravda, ale jen stěží,“ napsal Sergej Chruščov ve vzpomínkách. „Zpráva zaujímala tolik místa jako návštěva maršála Žukova v Jugoslávii. Neobjevily se ani palcové titulky, ani nadšené komentáře. Důvod byl prostý – můj otec a sovětský lid se domnívali, že úspěch družice je přirozený, že tím krok za krokem překonáváme Američany.“

Teprve když si Nikita Chruščov prošel přehledy západního tisku a rozhlasu, které událost označovaly za počátek nového věku, uvědomil si její obrovský dosah: „My jsme první ve vesmíru!“ A hned si poskládal důvody: „Je to díky socialismu – kapitalismus zklamal. Všechny naše sdělovací prostředky musejí družici patřičně oslavit, ať přetiskují i západní noviny!“

Šestého října se nakonec článek s bombastickým titulkem objevil i na první straně Pravdy – a k tomu obdivné hlasy z celého světa, zvlášť ze Spojených států. Brzy už se Chruščov chlubil: „Sovětské rakety pohání do vesmíru socialismus!“ Kosmonautika se pro něj stala nesmírně účinným nástrojem propagandy.

Ani samotní tvůrci první družice však nevěděli, jak ostatní jejich počin oceňují. „Do Moskvy jsme se vraceli až šestého října,“ vzpomínal zástupce šéfkonstruktéra Sputniku Oleg Ivanovskij v létě roku 1989. „Vrtulovým letadlem Il-14 trvala cesta z kosmodromu osm hodin, samozřejmě s mezipřistáním. Teprve v Akťubinsku, kde jsme brali palivo, jsme viděli noviny se zprávou o Sputniku. Nemohli jsme pochopit, že náš výtvor svět takovým způsobem přijímá. Za ta léta jsme si zvykli, že o naší práci nikdo neví, že je utajená. Teď se stal pravý opak, a my jsme to museli přežít. Přiznám se, že já jsem se styděl, opravdu styděl.“