Snězený rychtář: Došlo v Kunštátě skutečně ke kanibalismu?
I sto let po upálení mistra Jana Husa zůstávaly Čechy a Morava zemí dvojího lidu. Vyznavači kalicha s katolíky se k sobě měli jako oheň a voda, což dokládá prapodivný příběh nechtěného kanibalismu na kunštátském panství. Proč předložil pan Boček svého rychtáře katolickým kněžím k snědku a je tato historika vůbec pravdivá?
Začátek vlády mladičkého krále Ludvíka Jagellonského (vládl 1516–1526) nepřinesl v zemích Koruny české žádnou podstatnou změnu. Po slabém panování jeho otce, stále nepřítomného krále Vladislava II., se o moc v království dělila zejména česká šlechta, kvůli neustálým sporům rozdělená hned do několika politických frakcí, které udržovaly mír prostřednictvím takzvaných landfrýdů.
Také v německých zemích to roku 1517 vřelo. V Curychu kázal Zwingli proti katolíkům a k zásadnímu vystoupení proti Římu se už chystal i mladý teolog z Wittenberku Martin Luther. Na mnoha místech docházelo k častým povstáním proti vrchnosti, což poddaným v českých zemích jistě nezůstalo utajeno.
Hynek Suchý Čert
Nepokojnou dobu tvořili nepokojní lidé, mezi něž patřil i urozený Hynek Boček z Kunštátu a na Polné (1482–1518), pocházející ze slavného rodu s erbem tří černých pruhů na stříbrném poli. Bohatý šlechtic, jehož neotřesitelnou pozici podporovala i skutečnost, že pocházel ze stejného rodu jako král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, patřil v duchu rodové tradice k neochvějným utrakvistům, jejichž práva hodlal bránit všemi dostupnými prostředky.
Kromě majetků v Čechách a na Moravě mu k tomu měly dopomáhat i jeho úzké vazby na nejvýznamnější šlechtické rody té doby. Jeho strýcem a poručníkem byl vůbec nejbohatší muž království Vilém z Pernštejna, díky své manželce Anně se stal švagrem mocného velmože Adama I. z Hradce a blízké přátelské vztahy udržoval i se vzdáleným vnukem krále Jiřího, knížetem Bartolomějem Minsterberským. Ani kontakty na nejvyšší aristokracii v zemi však nezměnily jeho prudkou, urputnou a neúprosnou povahu, kvůli níž byl běžně zván nepříliš lichotivou přezdívkou, která se v jeho rodině dědila už několik generací – Suchý Čert.
Časy jen pro otrlé
Hašteřivá a malicherná šlechta Jagellonského věku čekala jen na příležitost, aby mohla opět vytáhnout do boje. Stačilo málo. Například spor o peníze. Hlavní roli v jedné málem rozpoutané domácí válce s nedozírnými důsledky sehrál právě roku 1517 Hynek Boček z Kunštátu. Kvůli nesplacenému dluhu za prodané panství Polná vyhlásil v srpnu na svém hradě v Kunštátě válku Burianovi Trčkovi z Lípy. Přestože Kunštátovy nároky uznal i zemský soud, Trčka z Lípy platit nehodlal, a proto se Hynek Boček spojil s dalšími šlechtici, se záměrem poplenit Trčkovské statky.
Proti porušení zemského míru se okamžitě ohradil tehdejší zemský hejtman Jan z Pernštejna, který s dalšími moravskými šlechtici vytáhl do boje proti Kunštátovi. Do zbraně krátce na to zavelel i český nejvyšší purkrabí Lev z Rožmitálu. Nechybělo mnoho a kvůli sporu o peníze se v Čechách a na Moravě mohla rozhořet domácí válka. Vyřídit si účty, případně zabrat majetky svého souseda bylo více než lákavé. Na poslední chvíli zasáhl jeden z královských diplomatů, který přivedl obě strany k jednacímu stolu. Hynek Boček riskoval téměř vše, ale nakonec se zaplacení svého dluhu dočkal.
Jenže ještě téhož roku, snad jako dozvuk málem rozpoutané války, byl Hynek Boček obviněn jedním příbuzným, že vlastně ani není pravým členem urozeného rodu pánů z Kunštátu. Posměšné narážky, zkoušející trpělivost prchlivého šlechtice, donutily Kunštáta objet všechny příbuzné, kteří měli jeho původ doložit. Tuto listinu si pak nechal potvrdit zemským hejtmanem a členy zemského soudu, čímž uchránil rodovou důstojnost od dalších urážek. Ale to nemělo být vše. Hynek Boček se v onom roce 1517 stal původcem i další události, která se v podobě pověstí dochovala dokonce až do současnosti. I pro drsné poměry v moravském markrabství pod vládou Jagellonců šlo o historku pro otrlé.
Hádka na hostině
Celý příběh měl začít na zámku v Černé Hoře, kde se Hynek Boček z Kunštátu zastavil u svých přátel, bratrů Dobeše a Tasa z Boskovic, kteří se stejně jako Kunštát hlásili ke kalichu. Suchý Čert se po zemské stezce vracel z Brna, kde si do zemských desek nechal zapsat své nově získané panství Kvasice na Hané, což byl samozřejmě důvod k oslavě. K slavnostní tabuli zasedli také kunštátský farář Jan a rychtář Burian. Oba poddaní byli přátelsky pohoštěni, ale za chvíli bylo více než zřejmé, že urození pánové dávají mnohem větší přednost utrakvistovi Burianovi před katolickým knězem Janem.
S narůstajícím počtem vypitých číší se začali pánové bavit na úkor římského vyznání, což vyvrcholilo přípitkem na památku Jana Husa. Zjevná provokace slavila úspěch a kněz Jan byl čím dál víc zamlklejší a zachmuřenější. Vystoupit proti pánům se neodvážil, ale ani to mu nepomohlo. Zanedlouho jej napadl Kunštát slovy, které v rámci literární licence sepsal Josef Pilnáček (1883–1952): „To je jeden z těch, kteří husu pekli, aniž by ji mohli stráviti.“ To už se farář neudržel a urážku opětoval: „Takové maso není pro křesťany, nýbrž jen pro psy.“ Uraženého pána z Kunštátu jeho přátelé taktak udrželi, aby se nechopil meče. Na tuto poznámku však neměl zapomenout.
Maso z těla utrakvisty
Po nepovedené hostině ovšem značně ochladly také vztahy mezi farářem a rychtářem, kteří dosud žili v přátelství. Nepřátelství mezi katolíkem a utrakvistou, na Moravě té doby zřejmě nic neobvyklého, trvalo až do Burianovy smrti. Zášť však faráře Jana neopustila ani tentokrát a Buriana jako údajného kacíře odmítl pohřbít v posvěcené zemi. Do sporu mezi kunštátským farářem a pozůstalou vdovou ale nečekaně zasáhl hradní pán. Nařídil ženě, aby mrtvolu dopravila na hrad a současně pozval faráře a jeho kaplany na hostinu u příležitosti zdařilého lovu.
Pointa příběhu je celkem jasná. Duchovní zasedli k bohatě prostřené tabuli a za upřímného přání dobré chuti se pustili do skvostné pečeně. Hynek Boček z Kunštátu je pobízel v jídle, doléval jim vína, ale sám se krmě ani nedotkl. Teprve až si katoličtí kněží utírali mastná ústa, povstal a pronesl hrozivou větu: „Cítíte a poznáváte pečeni, která vám dobře chutná?“ Pak otevřel dveře vedlejší místnosti, kde ležel zbytek Burianova těla. Protože mu ani to nestačilo, měl cynicky dodat: „Zde vizte, že maso z těla utrakvisty, hodí se nejen pro psy, ale též i pro lidi.“
Ponaučení z tohoto příběhu bylo podle pověsti pouze částečné. Buriana, nebo spíše to, co z něj zbylo, slavně pohřbili u kostela a farář se prý z hostiny tak roznemohl, že zanedlouho zemřel také. Na své výslovné přání byl pochován s Burianem ve společném hrobě. O tom, zda tak učinil z křesťanské lásky, či z obav před komplikacemi, které mohly nastat při posledním soudu, se pověst nezmiňuje.
Pověst a fakta
Pověst o snědeném kunštátském rychtáři se poprvé objevila v Pamětích renesančního rytíře Mikuláše Dačického z Heslova. Jeho verze, v níž zpracoval zápisky svého dědečka Mikuláše z Práchňan, byla o poznání stručnější než ta, kterou mnohem později zachytili vlastivědci konce 19. století. „Léta 1517 měsíce ledna umřel v Kunštátě rychtář, člověk urozeného pana Hynka Bočka z Kunštátu. A ten rychtář byl víry boží pod obojí spůsobou. Z té příčiny farář kunštátský s kněžími svými, jsa strany římské, nechtěl mu dáti pohřebu na krchově, pravě, že kacíř jmá pohřben býti pod šibenicí nebo u stínadel. I rozkázal pan Boček toho umrlého rychtáře rozsekati a nadělati z něho krmí vařených a pečených a zval toho faráře s kněžími k obědu a dal jim toho rozsekaného, vařeného a pečeného rychtáře k jídlu. Po obědě pak žádal jich, aby rychtáře dopustili na krchově pohřbíti, a když vždy odpírali, lál jim a řekl: ‚Jste sami kacíři zvyvedení! Nechtěli jste ho pohřbíti na krchově, i žrali jste jej a pohřbili v svých břiších. I vyhnal je ze zámku a ostatky toho rychtáře kázal na krchově pohřbíti, jsa osobně přítomen toho.“
Mikuláš z Práchňan byl současníkem příběhu kunštátského rychtáře. Je proto pravděpodobné, že historka, která kolovala po celém království, mohla mít reálný základ. Její podstata ovšem v první řadě obsahovala morální poselství. Mířila na konfesijní spory a měla do značné míry odhalit pokrytecké jednání katolické strany, porušující kompaktáta. Horší už je to se samotnými aktéry.
TIP: Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové
Farář Jan, ani rychtář Burian v pramenech doloženi nejsou a podobné to je i s oběma pány z Boskovic, kteří byli roku 1517 ještě příliš mladí. Navzdory lidové tradici a literární licenci sběratelů pověstí z přelomu 19. a 20. století, je tak možné brát vážně pouze jádro příběhu o částečně zkonzumované mrtvole. Pověst je to nicméně v českých zemích zcela mimořádná a její autentičnost může dokládat i skutečnost, že prozatím nemá žádný známý ekvivalent ani v cizích zemích.