Smrtonosný Maxim: Praotec všech kulometů

Po přestěhování z Nového světa do staré dobré Anglie na počátku 80. let 19. století nasměroval na radu jednoho z přátel Hiram Stevens Maxim svou neposednou inovativní mysl do oblasti modernizace stávajících zbraňových systémů. První výraznější úspěch zaznamenal 16. července 1883, kdy se mu podařilo slavnou Winchesterovu opakovačku přeměnit na zbraň samonabíjecí.

Série dalších nesčetných výzkumů a pokusů ho na přelomu let 1884 a 1885 přivedla k vytouženému cíli. A tak mohl být v listopadu roku 1885 pod číslem 14 047 zaevidován na britském patentovém úřadě první funkční automatický kulomet na světě, který se stal nezpochybnitelným předobrazem všech následujících kulometných konstrukcí a systémů založených na principu zpětného rázu hlavně a jejího vodního chlazení. Ještě téhož roku vyvolal Maximův objev mimořádnou pozornost a velký zájem na výstavě vynálezů konané v Kensingtonu. 

Automatický kulomet na scéně

První typy Maximova kulometu uvedly do vojenské praxe smrtící zbraň, jejíž mechanismus dokázal plně využít zpětného rázu hlavně při střelbě. Krátký pohyb hlavně vzad totiž ovládal závěr a podávací mechanismus pro náboje umístěné v textilním pásu s kovovými vložkami. Zbraň byla původně komorována pro standardní vojenský puškový náboj Martini-Henry naplněný černým střelným prachem s kulkou ráže 16,8–11,4 mm. 

Prvnímu výstřelu předcházelo natažení mechanismu ruční klikou, poté již střelba probíhala zcela automaticky. Po prvním výstřelu prováděla hlaveň i se závorníkem díky zpětnému rázu krátký zákluz, v jehož průběhu se odemkl kloubový závěr. Hlaveň se poté zastavila a závorník pokračoval v pohybu vzad samostatně. Stlačoval přitom vratnou pružinu, umístěnou na vnější straně pouzdra závěru, přičemž z nábojové komory vytáhl a vyhodil vystřelenou nábojnici a následně z pásu vyjmul další náboj. Poté se závorník tlakem vratné pružiny vrátil do přední polohy a současně zasunul do komory nový náboj. Nakonec zaklapl kloubový závěr a kulomet byl připraven k opětovnému výstřelu. Celý proces se opakoval tak dlouho, dokud byly náboje v pásu, nebo dokud střelec neuvolnil spoušť.

Hlaveň obepínal bronzový plášť naplněný vodou pro nezbytné chlazení. Po odpálení přibližně šesti set patron se voda začala vařit a zakrátko odpařovat. Na každých tisíc nábojů bylo proto zapotřebí mít k dispozici necelé tři litry chladné vody. 

V letech 1892 až 1895 nepřestával Hiram Maxim pracovat na zlepšování svého vynálezu, který postupně mimo jiné transformoval na využití nábojů s ­bezdýmným střelným prachem, a vytvořil rovněž odlehčenou, vzduchem chlazenou, verzi, jež byla určena ke službě u kavalerie. Po kratičké spolupráci s Thorstenem Nordenfeltem, s nímž Maxim založil společnost Maxim-Nordenfelt Guns and Ammunition Company Limited, prodal v roce 1897 svou vlastní nástupnickou firmu Maxim Guns & Ammunition Co. věhlasné zbrojovce Vickers, pro kterou poté pracoval již jen v roli technického poradce.   

Křest ohněm

Svou sílu a užitečnost na bojišti prokázaly Maximovy kulomety velmi záhy. V listopadu 1888 přispěly k bleskové pacifikaci vzbouřených kmenů v britské kolonii Sierra Leone. O pět let později ve střetu s odbojnými Matabely v Severním Transvaalu v jižní Africe odrazila pouhá padesátka anglických vojáků se čtyřmi Maximy několik ataků pěti tisíc domorodých válečníků, kteří na bitevním poli zanechali více jak tři tisíce mrtvých spolubojovníků.

O nic lépe nedopadli 2. září 1898 na pláni Kereri u Omdurmánu súdánští mahdisté, kteří se před liniemi generála Kitchenera hroutili v husté palbě šesti kulometů a pěchotních opakovaček. Padlo jich přes dvacet tisíc. Jeden z britských pozorovatelů si tehdy poznamenal: „To nebyla bitva, nýbrž poprava...“

Ještě před vypuknutím první světové války na sebe nová revoluční zbraň strhla nejvíce pozornosti v době rusko-japonské války v letech 1904–1905, jež se stala jakýmsi zlověstným mementem věcí příštích.

Ďáblova žihadla

Pro ilustraci stačí uvést vzpomínku ruského válečného zpravodaje Taburina na krvavou zteč vojáků maršála Ójamy v bitvě u Liao-jangu na přelomu srpna a září 1904: „Japonci zaútočili na ves, kterou z krytu svých zákopů bránil batalion 4. pěšího pluku a rota 1. pěšího regimentu. Kus vpravo od zákopů zaujímala pozice kulometná kompanie. Japonská zteč byla velmi dobře připravená, protože napadená obec představovala klíč k ruským postavením. Japonci udeřili v těsně sevřené koloně... V okamžiku, kdy se útočící vlna přivalila k ruským zákopům, spustily kulomety palbu. Ruští vojáci překřtili kulomety na „ďáblova žihadla“. První řada útočníků se zhroutila v dešti střel, vzápětí ji následovaly další. Když muži ze zadnějších řad spatřili, co se vpředu odehrává, počali prchat, avšak další přicházející vojáci je tlačili před sebou, vstříc jisté smrti... Poté byl vydán povel k zastavení palby. Tři tisíce mužů zde přišlo o život.“

„Zlatý věk“ prožily kulomety všech možných typů v děsivém období prvního globálního konfliktu, kdy se jejich destrukční potenciál, přispívající velkou měrou k decimaci několika milionů mladých mužů, prokázal v celé šíři.