Smrtonosní giganti nebeských výšek (1): Strategické bombardéry během studené války
V zahraničních rubrikách se občas objeví zpráva, že se americký strategický bombardér přiblížil k ruským hranicím, popřípadě také hrozba od Ruska, že by mohlo vyslat naopak své letouny nad americký kontinent. Obě jaderné supervelmoci stále přikládají této kategorii vojenské techniky mimořádný význam
Historie strategických bombardérů sahá do hluboké minulosti, jelikož poprvé se tento druh letounů objevil již během první světové války. Nálety na nepřátelský týl na počátku prováděly spíše vzducholodě, ale na obou stranách posléze zvítězily stroje s pevným křídlem, na které se sázelo i během meziválečné éry.
Druhá světová válka prokázala schopnosti tohoto typu letounů, jenže upozornila i na jejich limity, jelikož nálety samy o sobě nedokázaly zlomit Velkou Británii ani třetí říši. Závěr největšího konfliktu v dějinách lidstva pak ukázal strategický bombardér jako nosič kvalitativně nové zbraně, totiž atomové pumy. Právě přeprava těchto nástrojů zkázy pak představovala a dodnes představuje základní poslání strategických letounů, ačkoli většina typů může nést i širokou škálu konvenčních zbraní.
Americké pevnosti
Jaderné bomby shodily na Japonsko slavné stroje Boeing B-29 Superfortress, jež se staly základem strategického letectva USA v prvních letech studené války. Původní typy atomových zbraní se vyznačovaly velkými rozměry a váhou, takže k jejich dopravě nad území nepřítele byl třeba skutečně výkonný letoun s velkou nosností.
Na B-29 tedy navázala jeho vylepšená verze B-50, avšak na přelomu 40. a 50. let vstoupil do služby daleko větší stroj, a sice Convair B-36 Peacemaker, který poháněla šestice motorů s tlačnými vrtulemi (a u pozdějších variant navíc i čtyři pomocné proudové motory). Při rozpětí 70 metrů a maximální startovní hmotnosti 185 tun to byl největší sériově vyráběný pístový letoun v dějinách a mohl nosit výzbroj o váze až 39 tun čili více, než kolik vážilo prázdné letadlo B-29! Ve své době vzbuzoval úžas, ale záhy vyšly najevo také jeho limity, respektive limity vrtulového pohonu. „Mírotvůrce“ tedy představoval spíše jen relikt již skončené éry a američtí konstruktéři se zaměřili na čistě proudový pohon.
Pohled do stratosféry
Prvním reaktivním letadlem, jež sloužilo v roli proudového bombardéru, se stal North American B-45 Tornado. Jeho služba (podobně jako u B-36) trvala poměrně krátce, jen kolem deseti let, protože v roce 1951 byl zaveden šestimotorový Boeing B-47 Stratojet, který reprezentoval páteř americké odstrašující síly do přelomu 50. a 60. let. Projevil se též jako vynikající stroj pro fotografický a elektronický průzkum, takže službu definitivně opustil až v roce 1977.
Jeho nástupcem se stal téměř příslovečně odolný B-52 Stratofortress, jenž vstoupil do služby v roce 1955 a dosud v ní zůstává jako jedna z nejzdařilejších konstrukcí letadel všech dob. Jeho maximální hmotnost činí okolo 220 tun, z čehož 31 tun může tvořit výzbroj, a osm motorů zajišťuje maximální rychlost přes 1 000 km/h a akční rádius 14 000 km.
Nástup nadzvukových strojů
Ze stejné éry jako gigantický B-52 pochází též podstatně menší Douglas A-3 Skywarrior, jenž vznikl pro operace z palub letadlových lodí. Jako bombardér se uplatnil jen omezeně, avšak stejně jako B-47 se ukázal být skvělou platformou pro jiné úlohy, zejména vzdušné tankování, průzkum a elektronický boj. V úloze palubního strategického bombardéru jej nahradil typ North American A-5 Vigilante, jenže i ten se tímto způsobem užíval jen krátce, protože sloužil spíše jako průzkumný.
US Navy se pak strategických bombardérů prakticky vzdalo, ale vigilante si zasluhuje zmínku díky faktu, že už patřil do další generaci letounů, a to mezi nadzvukové stroje. Tamtéž spadal i Convair B-58 Hustler, který US Air Force přijalo do služby roku 1960. Čtyřmotorový stroj, který dosahoval rychlosti Mach 2, byl zamýšlen jako náhrada B-47, avšak v tomto smyslu neuspěl, protože se ukázal jako značně komplikovaný a poruchový, a proto ve službě vydržel jen deset let.
Přednost mají rakety
Neúspěchem skončil i ambiciózní projekt letadla North American XB-70 Valkyrie, které mělo dosahovat rychlosti až Mach 3, jenže jeho vývoj byl zastaven kvůli obrovským finančním nákladům, technické složitosti a především nástupu úplně nového druhu zbraní, totiž mezikontinentálních balistických raket.
TIP: Američané představili nový „neviditelný“ bombardér B-21 Raider
Bombardéry pozbyly svou roli klíčových nosičů nukleárních zbraní a přesunuly se do úlohy pomocného, byť stále hodně významného prvku odstrašujících sil. Strategické letectvo pak zavedlo do služby stroj General Dynamics FB-111A, tedy speciální verzi taktického bombardéru F-111 Aardvark, a pracovalo se na novém výškovém bombardéru Rockwell B-1 Lancer, jenž měl (podobně jako FB-111A) měnitelnou geometrii křídla. Do služby ale nakonec vstoupila přepracovaná verze B-1B, která byla vyvinuta naopak pro průniky v malých výškách.
