Erupce neboli vzplanutí na Slunci reprezentují nejenergetičtější projev sluneční činnosti. Dochází k nim při prudké změně konektivity magnetického pole v atmosféře naší hvězdy, kdy se nahromaděná magnetická energie náhle uvolní. V poměrně malé oblasti s typickým rozměrem v tisících kilometrů se naráz během pár minut uvolní až 10²⁵ J, což by nahradilo 1GW blok jaderné elektrárny na dlouhých 300 milionů let.
TIP: Hrozba mateřské hvězdy: Jak vznikají sluneční superbouře?
V Galaxii však existují hvězdy, i ty podobné Slunci, u nichž zaznamenáváme erupce s energiemi o mnoho řádů většími. Označují se jako supererupce čili supervzplanutí a velmi dobrou statistiku o nich přinesla měření exoplanetárního hledače Kepler: Ten po tři roky sledoval téměř sto tisíc stálic podobných té naší a detekoval u nich tisíce supererupcí. Kdyby k popsaným událostem došlo na Slunci, měly by na naši soustavu zcela sterilizující dopad. Naštěstí se zdá, že k podmínkám jejich vzniku patří výskyt velkých hvězdných skvrn, zabírajících mnoho procent povrchu stálice, a také rychlejší rotace – přičemž nic z uvedeného není u Slunce splněno.
Jak se dělí Sluneční erupce
Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. V případě třídy M jde maximálně o rušení rádiového a GPS signálu, případně vznik polárních září; erupce tříd X již mohou mít vážnější dopady.
Největší erupcí zaznamenanou GOES byla exploze ze 4. listopadu 2003, kdy výboje dosahovaly stupně X28, později dokonce překvalifikovaného na X40 a X45. Tou úplně největší ale byla erupce z roku 1859, která zanechala stopy v Grónském ledu ve formě nitrátu a berylia.
